Zrnko písku
21. března 2012 v 23:29 | Ronny MacGort
Valící se vlny oceánů o útesy se rozbíjí,
tam, kde zem má rodná vrůstá do mraků.
A vítr hučí, vyje si a kvílí,
tam, kde ve skalách sídlo je draků.
Tam a nikam jinam, já vrátil bych se rád.
Jsem jen malé zrnko písku, co opustilo skálu,
a tak prosím - vodo - nes mě zpátky do moří.
Jednou přijde čas, kdy nastolí se řád
a malé zrnko písku opět postaví skálu,
ta vystoupí z moře a nad ní slunce zahoří.
O Roverských horách
6. dubna 2011 v 13:18 | Ronny MacGort
O Roverských horách
C Ami Dmi G
1) Tak opět stojím pod otcem místních kopců,
C Ami F G
co zvedá hlavu vzhůru k nebesům.
V tom údolí, kde vzdal člověk dík bohům,
kolem křížku pak vcházím do lesů.
A šlapu cestou, co jméno má Husí,
kolikrát šel jsem po ní - nevím sám.
Člověk se někdy ohlédnouti musí,
do časů, kdy dal své srdce Roverkám.
Ref:
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
kde kvete vřes, zem voní jehličím.
Já to tam znám, tam na Roverských horách,
když na skály své Ahoj zakřičím.
2) S lesem si zpívám písně starých trempů,
o tom, že nesmí Woodcraft zahynout.
Na noc mě vezme jedem z místních kempů,
před deštěm převis dá mě spočinout.
V dálce poslední vláček houká,
po skále tančí odlesky plamenů.
Měsíc líně na větvích se houpá,
usínám v království tisíce kamenů.
Ref: ...
3) Ať slunce pálí, či je po kolena sněhu,
z nebe se řítí deště vodopád.
Podzimní mlhy mají svoji něhu,
zem Roverů mám já hodně rád.
Někdy je nás tady velká síla,
jindy se tu můžu toulat sám.
Ochrání mě stará dobrá víla,
co ji zrodil dávný oceán.
Ref: 2x ...
Vcházení
6. dubna 2011 v 12:55 | RMG + LS
Vcházení
Roverský tramp, co do hlouby lesa vchází,
hlavou jdou myšlenky, jež i tváře slzou smáčí.
Čím více v duši lesa, tím hlava jasnější a lehčí,
sám šlape, samotný, však srdce má klidnější.
Příroda vezme ho do své náruče a v písku zmizí jeho stopy.
Rád chodí se tam ukrýt ten, co ve městě se topí.
Velký vandr po Roverkách a Kokořínsku - část II.
2. listopadu 2010 v 0:03 | Ronny
Opouštíme T.O. Bílé skály a míříme do Kokořáku.
Tak tady jsem nebyl dobrých dvacet let.
Je mě jasné, že se vše neustále mění...
Opravená chalupa v Ráji a pomník padlých v I. sv. válce - ti už tam jsou dlouho. (Jestli ráj existuje)
V Ráji se stavujeme v místní občerstvovně a pak pokračujeme dále. Chtěl bych najít Sosnu a nebo se plácnout na Margaretu, ale vše je nakonec jinak.
Za celou dobu nepotkáváme jediného trempíka a taky co by tu kdo dělal. Všude jen hromady kolokolistů a autoturistů.
Leknínový rybník v Kořínském dole.
Četníci ze Saint - Tropes???
Cesty víry...
Zázračná studánka - jen poustevník šel na pivo.
Pšovka
Cestou si nezapomínáme prohlédnout chalupy Kokořínska. Pravdou je, že některé se sem vážně nehodí. Pokus o další Jevany? Raději to ani nefotíme...
Uhýbáme do skal a hledáme nějaký kemp, ale nacházíme jen toto...
Tady býval kemp - už není...
Radíme se kam dál. Já navrhuji jít na Margaretu - jeskyni přímo proti hradu, ale cestou padne rozhodnutí, že si nocleh najdeme po cestě směr Mšeno. To aby jsme zítra nemuseli zbytečně spěchat.
Přicházíme k místní osvěžovně U pobudy a vidina lahodného moku a krmě vítězí.
Tak nějak se nám ty hospody na tu štreku navlékají jako korálky na náhrdelník.
Někdo moudrý kdysi řekl, že v hospodě je líp než na světě.
No - všeho s mírou.
Nebe se povážlivě zatahuje a začíná pršet. Nejprve jen tak polehoučku, až po nějaké době to spustilo na plné pecky.
To už vcházíme do lesa a míříme ke skalám nad údolím...
Prší a venku se setmělo...
...hledáme úkryt ve skalách...
...hledáme a nacházíme. Skály jsou jistota.
Musíme si nocoviště krapet upravit, ale žádný vážný zásah do stavu přírodě blízkému to není.
Ještě trháme borůvky, které se po dešti krásně lesknou a jsou velké jako nehet u palce nohy.
No - to už by byly vlastně švestky. Tak tedy byly o kousek menší.
Déšť se přesunul dále do vnitrozemí a vzduch voní lesem.
Na krajinu pomalu padá soumrak a my si už hovíme ve spacácích.
Mac se dožaduje vyprávění dalších příhod z vandrů a já musím usilovně pátrat v paměti...
A najednou si uvědomuji, že tu nejsme sami. Hledím na skálu, která nám poskytuje přístřeší
a zřetelně vidím tvář vystupující z pískovce...
Starý muž ve skále...
Kdo ji tu vytvořil a kdy? Co je to za místo, na kterém hodláme nocovat? Jaká je jeho historie?
Chvíle o tom diskutujeme, ale potom se vracím ke vzpomínkám...
Obloha je černá a místy problikávají odlesky hvězd.
Ještě než usínáme, požádáme toho ve skále o ochranu a přejeme mu dobré noci.
A spí se nám náramně, takže se probouzíme dlouho po rozednění...
Snídaně až do postele - tedy do spacáku...
Ještě fotečku s naším přítelem a vyrážíme ku Mšenu.
Staré cesty ve skalách.
Něčí chalupa? Jo, to je Kokořín...
...a lány zlátnoucího obilí.
Tady jich je nějak moc. Ještě že jsem pohan...
Chrám slasti - jen procházíme kolem. Snad někdy příště.
Radnice ve Mšeně.
Přicházíme do Mšena a prohlížíme si jeho krásy.
Objevujeme cukrárnu s lákavou zmrzlinou a tak si dáváme do nosu.
Vlak nám jede zhruba za hodinu a tak i náš vandr pomalu končí.
Škoda.
Svoboda Skotům a Roverkám
Velký vandr po Roverkách a Kokořínsku
1. listopadu 2010 v 12:10 | Ronny
Mac měl letní prázdniny a já začínal svoji zaslouženou dovolenou. Samozřejmě, že ty největší vedra tohoto léta jsem si užíval v práci, kde teplota dokázala vyšplhat pomalu až ke čtyřicítce.
Ale teď tu byla konečně dovolená a minimálně jeden týden vandrování.
No týden - nakonec se to smrsklo na dní pět a to ještě se štěstím.
Bylo pondělí 26.7.2010 a naše kroky nabraly směr nádraží a vlak nás už konečně odvážel k našim milovaným Roverkám.
Pravda - při přestupu jsme měli menší zpoždění, protože vláčku, co jezdí přes Roverky došla nafta.
Trasa našeho vandrování byla jednoduchá. Osa Zahrádky u Č. Lípy - Mšeno.
Koleje do našeho světa snů
Ze Zahrádek jsme zamířili do Holan kolem makového pole a rybníků. Před námi se prostíralo panorama majestátného otce Roverských hor a jeho menšího bratra.
Holany...
... a chrám slasti.
V Holanech jsme se zastavili v útulné hospůdce, abychom náležitě oslavili začátek vandru. Svijánky byly mňam a Mac si svou kofolu také vychutnával.
Dali jsme si malé papů a vyrazili na další cestu. Naším cílem byl Chudý hrádek - Poustka.
Byl jsem zvědav, jak to tam bude vypadat, protože jsem tam už hezkou řádku let nebyl.
Jeden čas jsme tam jezdili s partou šermířů a měli jsme snahu něco pro tento hrádek udělat.
Začali jsme ho čistit a pořádat tam bojové hry, ale vše je hlavně o lidech ...
Tolik k jednomu starému snu.
Vlhošť
Základna šutrošplhů v údolí Dolského potoka...
U staré vodárny v údolí Dolského potoka pod Poustkou se to vážně změnilo. Vodárna opravena, upravený plac kolem a lesní hospoda s udírnou. Tady to asi občas pěkně žije, když se sejdou horolezci. Skal a terénů na lezení tu je vážně dost.
...oheň nehoří a na čepu je sucho a pusto.
Jdeme dál ke starému hamru, který si přestavěl jeden vysloužilí důstojník na chalupu.
Jo toho tu ještě pamatuji. I když už chodil o francouzkých holích, pořád tu něco budoval.
Jednou jsme mu pomáhali stavět ohrazení pozemku a natahat dřevo na topení...
Tenkrát to tu vypadalo trochu jinak. Tak nějak více udržované. A hlavně cesta vedla kolem stavení a tráva bývala posekána. I ten smrk byl poloviční...
Jo a oficír měl výbornou slivovičku.
Memento - smrt je jediná životní jistota.
Pod Poustkou nabíráme vodu - do flašek i do kanad. Cesta už není co bývala.
Pomalu stoupáme do hradního příkopu a nad námi se objevují zbytky paláce.
Jsou slyšet hlasy nějakých lidí...
Hrad má své návštěvníky?
Ne. Na hradě nikdo není. To v prostoru bývalého předhradí se staví dětský tábor...
Odkládáme bagáž a beru Maca na prohlídku zbytků hradu a to i s náležitým výkladem. Během toho zjišťuji, že pořádek se tu moc neudržuje, ohniště jsou na více místech a nalézáme i stopy po divokých hledačích pokladů. Smutné.
Opět vzpomínám, jaké jsme měli plány na úpravu této zříceniny. To vše odnesl čas. Plány i kamarády...
I když se z nedalekého staveniště tábora ozýval zvuk motorové pily a řev pubescentů, rozhodli jsme se na hradě přenocovat. Tedy v prostoru příkopu.
Postavili jsme přístřech a po krátkém vyprávění, co všechno jsme tu na hradě dělali a jak jsme tu bojovali (to má Mac rád místo pohádek na dobrou noc) jsme se odporoučeli do země Limbu.
Jo Mac ten umí na vandru spát jak dub. Kdyby mu nad hlavou létaly tanky, tak ho asi těžko vzbudí...
Když se Mac dosyta vychrněl, tak jsme pokračovali směr Dřevčice. Bylo krásné a teplé počasí a na polích dozrávalo obilí a nad tím vším krajem bděl na stráži otec Roverek - Vlhošť.
V Drěvčicích jsme měli v plánu dokoupit nějaký proviant, abychom se mohli ve skalách potulovat trochu déle, ale krámek byl zrušený a právě si ho upravoval nový majitel.
Ještě štěstí, že přes silnici přebývá jeden ochotný pán, který nám prodal kousek píva a limošku.
To aby jsme nebyli tak zklamaní.
Po krátké zastávce jsme pokračovali do centrálních Roverek...
Roverská sosna na Martinské stěně...
...a cesta nad Martinou...
...Roverečky - Roverky ...
Šlapeme na Tisícák a pak dál...
Tisícák - bordel a zkáza. Snad se podaří toto místo upravit do původní podoby, kdy to tu bývalo príma...
Přesto si určité kouzlo toto místo uchovává...
...a z paměti se vynořují vzpomínky na dobu tenkrát...
...když jsem tu potkal spousty kamarádů i lásku. Jsou okamžiky, na které se nezapomíná.
Odpusť, prosím.
Obsazujeme kemp, všude je plno borůvek a tak si jich trochu natrháme - pověřuji Maca...
...ten se svědomitě připravuje a vyráží... (opravdu s nadšením.)
Necháváme věci na kempu a jdeme na návštěvu jiného blízkého kempu. Tam potkáváme kamarády s mladým potěrem. Chvíli se zdržujeme, dáváme si nabídnutý čaj (já i skotskou) a pak se vracíme na naše nocoviště. Mac konečně začíná se sběrem borůvek a já chystám večeři o dvou chodech. Jeden zdlábne junior a druhý je můj. Borůvky slouží jako dezert.
Slunce začíná zapadat a kraj si obléká zlaté roucho.
Les utichá a nad Roverkami je slyšet magická píseň usínání - ukolébavka zakletá v tajemných zákoutích skal.
Druhý den. Nad Roverkami hučí přelétávající letadla, ale kouzlo zůstává.
Po pozdní snídani ukončujeme okupaci kempu a vydáváme se dále po pomyslné čáře našeho přesunu Kokořínskem. Cestou se stavujeme na kempu, kam jsme na jaře nainstalovali nový rošt a pochvalně hodnotíme práci kamarádů, kteří zde provedli nutné úpravy a opravy. Snad to tu vydrží.
Radíme se kudy tudy cestička a nakonec se vydáváme do Dubé, abychom doplnili zásoby.
Cestou hodnotíme vzhled některých chalup krásného českého venkova.
A potom přichází zlomový okamžik. Konečně se našinec necítí tak opuštěn. Tak daleko od svých, tak daleko od domova...
Jeho veličenstvo SKOT a to dokonce náhorní...
...pro flák masa šel bych světa kraj. Kousek Skotska v Čechách. Dojemné...
Tak už se pohni otče. Tady se napojíme, nakrmíme, nakoupíme...
...jeden aby na něj pořád čekal. Mám žízeň a hlad.
Když jsme dorazili do Dubé, tak jsme nejprve nakoupili nezbytný žvanec a potom se zaparkovali na terásce jedné místní restauračky. Piví měli jako křen a segedýn byl jak od babičky. Jen Mac konstatoval, že coca . cola je hodně slabý odvar kofoly.
Po této milé zastávce se naše kroky vydaly směr Dražejov - nebo někam tam...
Dubá a v dálce Vlhošť.
To mám na tebe pořád čekat? Docela bych se někde vykoupal, tak pohni...
...hmm. Tady je to vo ekzém. A nedej bože vo vyrážku...
Krása, co se pomalu rozpadá.
Ukrytá krása, co pořád drží...
...řopík liběchovské příčky. Solidní jistota. Škoda, že nás tenkrát kámoši zradili.
LO.vz. 37 a Vvz. vz.66
Tady dneska spíme. Malý, útulný převis nad cestou. V noci sice Maca vystraší pištění myší, ale před deštěm nás ochrání spolehlivě.
Tak jsme nocovali pod převisem kousek před Dražejovem. V noci se dvakrát silně rozpršelo a jednou pištěla myš a jednou ječel Mac. Vono totiž není dvakrát příjemné, když vám nějakej myš piští přímo u hlavy. Pak tam byl ještě jezevec, ale tomu jsme byli buřt.
Pokračovali jsme kolem Dražejovské perly, přes Dražejov, Střezivojice (tam měli hospodu zavřenou) až na Dobřeň (tam měli taky zavříno, ale trpělivost se vyplatila) a potom jsme si to pelášili až na T.O. Bílé skály.
Cestou jsme se neopomněli obdivovat místním pamětihodnostem.
Dražejovská perla...
...a kaple v Dražejově.
Teda otče - když už se člověk doplazí k hospodě, tak je taky zavřená.
Bývalá kovárna účelně využita na chrám slasti - (nebo chlastu???)
Trpělivost i pívo (kofolu) přináší...
...a to blaho.
Srnče u cesty.
Macu šlapem. Koukám, že jsi to s tou kofolou trochu přehnal.
Chalupa na solární elektřinu.
Mizející kopec.
Skalní sklípek - loch. Tento je z roku 1777 a lidé ho využívali jako skladiště i jako úkryt.
Údolí Bílých skal.
Potlachoviště.
Totemy.
Kemp na Bílých skálách. Děkujeme za nocleh.
Skotové na Bílých skálách.
Přespali jsme v přívětivé náruči Bílých skal a vydali jsme se do Kokořínského dolu. Měli jsme v plánu nalézt nějaký ze zdejších kempů, ale nějak se ztratily z povrchu zemského. Pravda, co by člověk chtěl po tolika letech...
Staré časy - živé vzpomínky
10. srpna 2010 v 12:21 | Ronny
Našel jsem několik málo fotek z vandrů.
Pravda - moc mě jich nezbylo, ale vzpomínky zůstávají.
A někdy i stesk po těch časech, které se už nikdy nevrátí.
Co člověk nadělá. Život nemá zpátečku. Škoda.
To ještě uměli jsme na studený zemi milovat a spát...
Jaro - léto 1985
Skotská krása v Čechách
4. srpna 2010 v 13:18 | Ronny MacGort
Ahoj lidičkové
Byli jsme s Macem na větším vandru po Kokořínsku a do cesty se nám připletlo mírné stádo skotského náhorního skotu.
Krása.
Už nemusíme dovážet mléko až z naší domoviny.
Více o vandru příště - ještě si užíváme prázdnin.
Roverky - jarní brigáda 2010
26. dubna 2010 v 23:13 | Ronny a Mac
Byl pátek ráno. 23.dubna.
Za okny našeho městského bytu řvali ptáci, obloha byla modrá jako oceán a slunce svítilo dálkovejma.
V práci jsem si vzal dovču a Macovi jsem naškrábnul omluvenku.
Hurá na nádraží a nabrat směr Blíževedly - Roverky.
Vždy, když valíme na vandr, tak nás provázejí udivené pohledy spoluobčanů, jako by se divili, že vidí opravdu vandráky.
Voni snad ještě doopravdy existujou...
Jo - pořád jsme tady.
Vláček nás konečně vyklopil v cílové stanici a naše kanady neomylně nabraly směr Roverky.
Odpoledne a k večeru se začnou sjíždět ostatní kamarádi na již V.roverskou brigádu.
Najdeme si nocležiště, pokocháme se jarní přírodou a zajdeme do Litic do hospůdky, kde je sraz prvních brigádníků.
Trochu klasiky nikdy neuškodí...
Můj věrný společník...
ale Mac je lepší parťák...
...který i oběd uvaří.
Návštěva jednoho kempu...
...a opět trochu klasiky...
... kurňa, ale je tu krásně.
Pan kandidát za SČTaV do PS a jeho sličná asistentka...
...a zpěv volebního songu.
Eva a Vašek mezi námi aneb tak to dopadne, když se vandráci hecujou.
Nic se nemá přehánět a tak jsme celkem brzy opustili hospůdku a valili na kutě. Zítra nás čeká práce.
Uvařit snídani a oběd, to vše v jednom a jdeme makat...
..pohled na velkého otce ...
...a už se brigádníci slejzají.
Otročina může začít - vlastně už začala. První stojna schodiště je uložena, jdeme pro druhou.
Pro základní materiál se muselo asi kilometr od staveniště, kde nám pan polesní vyčlenil vhodné stromy. Takže pokácet, odvětvit a transport. Bez lakatoše, bez koní.
Síla lidské vůle je obrovská...
...a nezdolná. Kláda je na místě.
Krátká pauza a makat.
Pořádně odkůrovat...
...a založit.
Zakládáme spodní schodiště.
Příprava materiálu...
...a neocenitelný pomocník.
Práce pokračují i za provozu.
V horních partiích turistické stezky se buduje zábradlí a protierozní stupně.
???....???....???
Pracuje se usilovně, i když to tak nevypadá...
A základ spodního schodiště je hotov. Pokračování zítra.
Pracovalo se pilně a usilovně. Každý dělal co mohl a uměl. Někdo stavěl, jiný nosil materiál,jiný ho připravoval. Staří, mladí, kluci, holky. Byl to takový mravenčí mumraj v lidské podobě.
Tak nabrat sil na zítřek, nakrmit tělo i duši a dopřát si zasloužený odpočinek.
Někteří kamarádi museli odjet domů, jiní zůstali...
Připravit lože...
...vyčůrat a spát.
Neděle. Poklidit camp a na stavbu. Už máme trochu spoždění.
Tady už se pokračuje. Tak honem přiložit tlapu k dílu...
I horní schodiště zdárně roste.
Zneužívání dětské práce? Ne - výchova trempského potěru...
,,Koukejte makat..."
,,Víš jak to bolí kladivem???"
Čas pokročil, dílo rostlo pod rukama, kamarádi pomalu ubývali a museli se odebrat ke svým domovům a i nám nezbylo, než zanechati budování a svištět na nádraží.
Chceme poděkovat všem, kdo přiložili ruku ke vzniku tohoto díla. Bylo nám ctí.
Mohli by jsme jmenovat konkrétní kamarády, ale to by bylo vážně na dlouho.
A přeci o jednom se zmíním.
Kamaráde Keciši - moc díky za tvou pomoc a za motorovou pilu, s jejíž pomocí nám šla práce rychleji od ruky.
Takže ještě jednou - díky všem.
Ať slouží dlouho a všem, kdo mají rádi Roverky jako my - trempové.
Svoboda Skotům i Roverkám
Mikrovandr
19. dubna 2010 v 0:41 | Ronny a Mac
Je duben a jaro se rozjíždí v plné kráse.
Každý den může člověk pozorovat jak se příroda probouzí po letošní dlouhé zimě.
Už se nemůžeme dočkat termínu brigády na Roverkách.
Jasně, že nejde jenom o práci na zkrášlení a úklidu našeho druhého domova a pomoci přírodě v dané lokalitě, ale také je to setkání se spoustou dobrých kamarádů.
Každý, kdo jezdí na vandry, zná úskalí vaření.
Třeba taková polévka.
Ešus plný vody si spokojeně nechává rozpalovat útroby v ohništi, voda už jde varem a potřebné ingredience už jsou také vloženy.
Hmm...začíná to vonět a žaludek se rozeřve hladovým kručením.
Ještě chvíli maličkou to povaříme a už se nakrmíme.
Jenže v tom se to stane...
Polénko, které do té doby sloužilo jako opora pod trempským kuchyňským zařízením,přehoří,
ešus se překotí a obsah se vyleje do hladových plamenů ohně.
Horká polévka na zahřátí a zahnání hladu je fuč,oheň skorem uhašen a obličej vyjeveného trempíře je pokryt popelem a kondenzující párou.
Tak toto by se nestalo, kdyby bylo ohniště na kempu opatřeno roštem na vaření, řekl si jednou někde někdo...
Je duben a jaro se rozjíždí v plné kráse.
Představa vylitého ešusu,kotlíku či pánve k té nádheře nějak neštymuje.
Co s tím?
Vyrábíme rošt na vaření. Řádnej a bytelnej...
Je jeden kemp, kde rošt není, ale býti by měl.
Jistě, kempů kde není rošt je více, ale tento si ho přeci jenom tak nějak zaslouží více.
Přeci jen se na něj jezdí dlouho a do jeho laskavé náruče se už uchýlilo několik generací trempů.
Rošt je hotov.
Co tedy zbývá? Dopravit ho na dané místo a provést instalaci.
No jo, ale kdo ho tam do hlouby roverských hor a lesů dotáhne?
Uspořádáme expedici pod záštitou OSN na záchranu skorem dovařené polévky!!!
Starou Bellu. OSN je nějaká vandrácká kulajda ukradená...
Tak tedy jinak.
Balíme pár nezbytných pracovních pomůcek, přidáváme svačinu a společně s novým roštem upalujeme ku kempu...
Je pozdní odpoledne jednoho pracovního dne. Počasí tak nějak nic moc jaro a i tažní ptáci, kteří se vrátili z teplých krajin, odtáhli asi raději na grog do nejbližší knajpy.
V lese pusto, mha a jen vítr se prohání mezi napučenými korunami stromů.
Táhneme rošt lesní dálnicí a neochvějně se přibližujeme k cíli. No - neochvějně???
Někdo to s tou bytelností trochu přehnal...
Tak s tím se já tahat nebudu. Když jsi si to vymyslel,tak si to nes...
Nepiskuj a vem to do teplejch. Každej za jeden konec a šlapem...
Neseme rošt na tyči jak střelenýho kance a procházíme kolem známích míst.
Přicházíme k místu, kde se zhruba za týden odehraje stěžejní budovatelská aktivita letošní jarní brigády a ukrýváme na nenápadné místo nějaký ten potřebný materiálek.
Kousek odtud býval léčivý pramen Járy Cimrmanna s vynikající vodou v prášku, ale nenechavá ruka se postarala, že tento evropský unikát již neexistuje...
Zde se sypaly léčivé krůpěje...
A já se těšíl, že si dám loka...
Osvěží nás vítr v korunách a vlahá mha...
Konečně u cíle. Kontrola kempovky je daný rituál...
Ohniště a podpis posledního návštěvníka... Wo co Gouu?
Instalace započala...
Kontrola kolmosti...
Istalace dokončena.
A je to.
První očazení spojené s pečbuřtěním...
Rošt byl úspěšně dopraven, nainstalován a slavnostně očazen.
Doufáme,že bude sloužit dlouho a věrně k užitku všem lidem čistého a poctivého vandráckáho srdce.
Případné mámitky či připomínky si strčte za klobouk...
Po slavnostním rautu nastal čas návratu do divočiny civilizace. Nechtělo se nám, ale vždyť to znáte...
Stopy těch před námi...
Skála...
...skála...
...skála...
...zase skála...
...a ještě skála...
...a cesta ve skalách...
...a cesta k nějakým dalším skálám...
...skály kam se podíváš. Ale krásný.
Monument of Cimrmann...
...hezký, ale bordel, že by ani prase...
Cesta k městám...
A na konec Roverské bonsai.
Tak to byl náš mikrovandr na Roverky a za týden se těšíme na shledanou.
A ať Vám to vaří...
Svoboda Skotům i Roverkám
Polární výprava o jarních prázdninách na Kummer a Roverky
25. března 2010 v 3:21 | Ronny a Mac
Byl březen 2010 a Macovi se přiblížili jarní prázdniny v termínu 8. až 14. 3.
Co dělat o jarních prázninách doma ve městě? Nic.
Volba byla jasná - pojedem na vandr.
Loni jsme se už také procházeli předjarníma Roverkama, takže proč si neudělat vandr trochu delší. Jenže...
Loni už tu bylo vážně jaro, viz starší článek. Letos ještě pořád trvala doba ledová a tak na to bylo potřeba připravit naší starostlivou mami.
Světe div se, ale prošlo nám to hladce.
Tentokrát jsme se rozhodli, že se podíváme i jinam než na Roverky a volba padla na Kummerské hory - Ledovky.
Výprava byla naplánována, bagáž připravena a zásoby nakoupeny.
Z rodinných důvodů jsme sice vyrazili až v pondělí 8.3, protože o víkendu jsme ještě museli spáchat oslavu dědových narozenin. Vždyť to znáte.
Pondělí 8.3.
Vyrážíme na nádraží a už je nám jasné, že bágly jsou dost těžké.Nevadí - to se poddá, rozchodí.
Člověk si zvykne.
Přijíždíme do CL a přestupujeme na vlak do Starých Splavů. Chyba lávky zafunguje. Není to heklák.
Sedíme v rychlíku a ten zastavuje až v Doksech. Za okny právě prolétá sněhová vánice. Jedna z mnoha tohoto dne. Doksy - vystupujeme a jdeme k zamrzlému Mácháči. Na druhé straně se občas ukáže kopec Borný. Bylo by to jistě kratší po zamrzlé hladině, ale vzhledem k předešlé oblevě si to nechcem lajsnout. Pokračujeme tedy cestou po břehu do St. Splavů.
Nádhera. Pomalu se zahříváme na provozní teplotu, upravujeme nosný systém bagáže a rozšlapáváme kanady.
Staré Splavy sice nabízejí skorem na každém domě vývěsní štíty hospod, taveren, picéééérií
a penzionů, ale vše je beznadějně uzavřeno. Městys duchů.
Nikde ani noha, že má jeden pocit jako po odsunu sudeckých Němců.
Vlastně - jednoho čéka potkáváme, ale vypadá jak Ukrajinec na útěku.
Pustina. Už aby jsme byli v lese.
Staré Splavy - opravdu staré.
Zasněženou silnicí pomalu docházíme k odbočce do lesů Kummerských hor. Kolem projede pár aut neobvykle vysokou rychlostí. Tady PČR neměří.
A náhle srdce bunkrákovo poskočí radostí. U zatraceně dlouhý, rovný silnice stojí německej luftschutzbunkr. Kdo to sem přitáhnul???
Možná kdyby nálet afgánskejch talibů?
Nic neváháme a okamžitě provádíme nácvik obsazení krytu na čas. Seznámení s vyspělou technikou je samozřejmostí...
Tak a je po vtákách. Tam se nemáme šanci vejít.
Pokračujeme do lesů a roklí Kummer am See. Ve skalách je místa dost.
Počasí se mění každou chvíli a lesem postupujeme jen velmi zvolna. Není kam spěchat
a tak se pozorně rozlížíme kolem sebe, páč jsme tady poprvé.
V hlavě mám uložen popis cesty na srub, záchytné body atd. Jenže...
Z jedné zpevněné cesty udělali těžaři dřevní hmoty tři až čtyři...
Pobíháme sem a tam a hledáme další záchytný prvek... a nacházíme.
Istrukce zněla - od posedu mírně šikmo do prava po vyšlapané pěšince. Koni - pěšinka není.
Všude spousty sněhu. A přichází další vánice. Ještě před malou chvílí svítilo optimisticky slunce.
Od severovýchodu se na nás řítí černá stěna a začíná bílá tma. Viditelnost klesá na nějakých 10 - 15 metrů a všechno se mění na bílo.
Sakra, kterým směrem je to do prava???
No nic - volám přítele na telefonu........ Jasně, že to nebere.
Provádíme rozšížený průzkum okolí...... A pořád nic.
Vracíme se k posedu, který se mění na sněžnou raketu, připravenou k odpálení...
Znovu telefon. Jestli to nezvedne zeptám se diváků nebo dám pade na pade...
Hurá - bere to.
,,Kam mám stát ksichtem, aby to do prava bylo to správně do prava?"
,,Proti posedu a nesmíte slézt dolů do roklí. Dvacet až čtyřicet stupňů šikmo v pravo a na jednom z těch hřebínků to je."
Mě snad švihne. Jak mám v té bílé srandě najít modřínový hájek.
Dobrá - v nejhorším postavíme nouzák, zakopem se do sněhu, prostě si nějak poradíme.
Jdeme - nejhorší je stát na místě. To nenajdeš nic. Někde uvnitř se zapíná kompas šestého smyslu a tak jdem tím směrem a pojednou ve sněhu vidíme nepatrné zbytky lidských stop. Začíná fungovat zapomenuté.
Na vojně jsem musel umět najít i nemožné, takže srub někde v lese musím najít taky. Musím.
Vánice zesiluje a Mac je krapet vyplašenej. Slíbil jsem mu srub. Že tu někde je, to jasně cítím.
A najednou vidím v té bílé spoustě něco, co se v lese volně nevyskytuje. Pravej úhel - vyngl - 90 stupňů.
Tam dole před námi je srub a právě okraj střechy ho demaskuje.
Hurááá...
Už je nám jasné, proč se jmenuje Klika. Je to totiž vážně klika ho najít.
Dáváme bágly na lavičku pod střechu a vstupujeme do vnitřku srubu.
Paráda. Jsou tu kamínka, dřevo, stůl, lavice, místo na spaní a hlavně - pořádek.
Zapaluju svíčku a zatápím v kamnech. Mají tah jako lokomotiva. Až trochu moc.
Vítr venku mezitím zesiluje a teplo se po srubu rozlézá jen velmi pozvolna. Dveře moc nedoléhají
a i skulinami mezi trámky pěkně profukuje.
Vaříme čaj a nějaký ten žvanec se už také připravuje. Jeden by myslel, že už je hluboký večer
a ne jen pozdní odpoledne. Hlavně, že už máme jisté zázemí.
Kamna hřejí, čaj je výborný a ty kuřecí steaky nemají chybu. Ještě...
A tak si hodujeme, smažíme masíčko, restujeme brambůrky a jiné dobrůdky.
Venku se počasí umoudřilo a je čas na venkovní obhlídku našeho dočasného domova.
Zimní Klika
Připravili jsme si spaní, v kamnech příjemně popraskávalo hořící dřevo a i teplo se uhnízdilo ve
vnitřku srubu.
Pročítali jsme místní kempovku a seznamovali se s historií toho báječnýho fleku. Čas tak krásně
a v poklidu doputoval do okamžiku, kdy se nám už klížily oči a huby kroutily zíváním.
Tak vyčurat a hajdy do betle.
Venku se třpytil čerstvý sníh a nebe bylo poseto hafem hvězd. Kurňa to bude asi pěknej samec.
To ticho nočního lesa dělalo hroznej kravál, že ani nevím jak jsme vytuhli. Ale spalo se to.
Ranní Klika a okolí. Alespoň pro nás to bylo ráno!!!
Pěkně zašitá je ta Klika.
Spalo se dobře a hlavně dlouho. Vždyť jsou koneckonců prázdniny a my nejsme na dostihách.
Počasí se překonávalo a den nás přivítal záplavou slunečních paprsků. To vám byla hotová
sluneční sprcha.
V noci asi slušně mrzlo, jelikož nám na stole zamrznul čaj v ešusu.
Tak zatopit v kamínkách, aby bylo ve sroubku teplíčko.
Dnes tu ještě zůstaneme a budeme se aklimatizovat na les a zimu. Stejně musíme nadělat
dřevo a trochu se porozhlédnout po okolí.
,,Snažím se to uříznout, ale měl bych dotaz - nevešel by se do těch kamen ten strom celej?"
,,Asi jo, ale neprojde to dveřmama - takže klasika - najemňoučko."
Nařezáno, naštípáno, uklizeno a na oběd...
Den se pomalu posunul k večeru, venkovní teplota opět počala klesat někam hodně pod mínus a tak jsme už moc vyhřátý srub neopouštěli.
Postupně jsme rozpouštěli sníh na vodu a dělali si tak zásobu na další cestu.
V rokli pod Klikou sice nějaký potůček je, ale teď byl totálně zasypán a zamrzlej.
Po večeři jsme si trochu plánovali zítřejší cestu a pročítali místní trempské tiskoviny a vůbec jsme probírali všechno možné.
Už se hodně připozdilo a byl čas jít na kutě.
