Září 2008

Fairy Flag - Druhá verze pověsti

29. září 2008 v 22:46 | MacGort family
Druhá verze pověsti o kouzelné vlajce víl clanu MacLeodů
Když budete chtít navštívit skotský hrad Dunvegan na ostrove Skye, který patří již po několik století slavnému a starobylému rodu MacLeodů, budete muset přejít po mostě, jenž je jedinou přístupovou cestou do nitra této památky.
Přes začarovaný most...
Jeden ze členů rodu se kdysi oženil s velmi krásnou a půvabnou dívkou, kterou poprvé spatřil jak přichází po mořské hladině, právě když přecházel po mostě nad hradním příkopem.
Od samého počátku nepochyboval, že to k němu přišla sama víla, která žila se svými družkami na pahorcích Tří Pannen.
MacLeod a víla spolu žili šťastně po dlouhá léta. Zatím co MacLeod stárnul, jeho ženy se čas vůbec nedotýkal a ona byla stále krásná a mladá.
Když už se měly naplnit dny života zestárlého MacLeoda, musela se víla vrátit zpět ke svým družkám. Loučili se na mostě, kde se poprvé spatřili a víla dala svému muži dar za krásně prožitá léta po jeho boku.
Byl to kouzelný praporec, který měl tu moc, splnit potomkům MacLeodů tři přání.
Již dvakrát bylo tohoto kouzla využito...
Poprvé v roce 1490 v bitvě u Glendale a podruhé u Trumpanu, roku 1580. V obou bitvách dopomohl clanu MacLeodů k slavnému vítězství.
Třetí přání zatím čeká na vyslovení a tak si zatím Fairy Flag krátí čas práchnivění tím, že přivádí hejna ryb do zátoky pod Dunveganem.
Až budete na návštěvě tohoto starobylého sídla clanu MacLeodů, najděte si chvilku a pomalu se po mostě projděte. Když se budete kolem sebe dívat na svět těma správnýma očima, třeba i vy spatříte vílu, která k vám bude přicházet po mořské hladině. Záleží jen na vás...
Ve Skotsku je možné všechno...

Magic flag of Macleod - Fairy Flag

28. září 2008 v 21:49 | MacGort family
Clan Macleod a jejich kouzelná vlajka.
Na západním pobřeží Isle of Skye, který patří k Vnitřním Hebridám, stojí přes tisíc let hrad Dunvegan. Je ze tří stran obklopen vodou a přístup k němu je možný jen od pevniny po mostě, který se klene přes hradní příkop.
Dunvegan Castle náleží clanu Macleod. Je velmi zachovalý, ale přesto v něm nikdo z Macleodů nebydlí.
Z oken je nádherný výhled na moře nebo do hornaté krásy ostrova se skupinou vrchů, zvaných Tři Panny. A přeci jen vážné tváře Macleodů všech věků hledí z pozlacených rámů - živí příslušníci rodu dávají přednost pobytu v Londýně. Žádný nechce být příčinou, aby bylo mutno použít kouzelnou vlajku clanu.
V nejhořejším patře hradu je místnost, kde jsou uloženy památky rodu. V pevné vitríně je železná skříňka a v ní leží kouzelná vlajka rodu.
Oku cizince se objeví asi yard veliký kus zeleného hedvábí se zbytky vyšívání. Možná se jedná o kořist z křižáckých válek, asi zbytek saracénského praporu. Ale romantické oko Skota vidí v látce pohádkovou tkaninu, kterou rodu Macleodů věnovaly víly.
Celý Highland ví, jak se to stalo...
Fairy Flag - Vlajka víl
Před dávnými lety se jednou Macleodovi of Macleod narodil dědic. Ležel v kolébce v komnatě západní věže. Šťastný otec pozval zástupce sousedních clanů a vystrojil bohatou slavnost. Chůva dítěte neodolala zvukům dud a šla se na malou chvíli podívat mezi hodující.
Náčelník clanu jí nařídil, aby přinesla syna ukázat hostům. Děvče vyběhlo do věže a tam spatřila přes kolébku ležící vzácnou tkaninu. Vzala dítě a zahalila ho do látky, o jejímž původu neměla žádného tušení.
Když sestupovala schodištěm do hodovní síně, promluvil do nastálého ticha hlas neznámé ženy:
" Macleode! Jsi vlastníkem kouzelné vlajky, která třikrát zachrání tvůj rod. Třikrát bude tvůj rod ve smrtelném nebezpečí, ale zamává - li vlajkou hlava clanu Macleodů, bude nebezpečí zažehnáno. Střez se však mávati vlajkou jindy, tvůj rod by byl potrestán! Na hradě vyvede liška mladé, clan Campbellů se zmocní Tří Pannen a sláva tvého rodu začne blednout.
Z tvého rodu nezbude ani tolik mužů, aby obsadili vesla člunu. Nedopusť, aby byla vlajka zneužita!"
Shromáždění hosté byli zkamenělí úžasem.
Od onoho okamžiku byla vlajka uložena do pevné schránky, k níž klíč vyrobil nejlepší kovář v kraji.
O tři sta let později se ocitli Macleodi v kruté válce s clanem Macdonald of Sleate.
Tento divoký rod přepadl území Macleodů, vylodil se u Waternishe a rychlým pochodem se probil hluboko do nitra kraje. Vraždili, pálili a zničili kostel v Trumpanu.
Náčelník Macleodů v nejvyšší nouzi vyňal vlajku a nesl ji v čele svých vojsk. Oba clany se vyřítili proti sobě a nejstarší z Macleodů mával vlajkou. Macdonaldové se zarazili a obrátili se na zmatený útěk. Macleodi zvítězili a brzo zahladili stopy kruté války.
O další tři století později vypukl ve Skotsku mor. Tisíce lidí umíralo a i hrad Dunvegan byl nákazou zasažen. V podhradí zahynuly dvě třetiny obyvatel a ostatní nestačili mrtvé pochovávat. Pán hradu se svými dětmi pomáhal nemocným, nakonec se však i oni nakazili smrtelnou nemocí. Zesláblí a v horečkách pohřbili posledního sluhu, vrátili se do hradu a odevzdali se do vůle boží, očekávaje příchod smrti.
Z posledních sil vystoupil náčelník rodu do věže, vyjmul vlajku z jejího úkrytu a zamával jí nad hlavou. Potom padl v mdlobách k zemi.
Druhý den procitl a v obavách sestoupil do hodovní síně, kde čekal nalézt svou rodinu mrtvou. Jaký byl však jeho úžas, když zjistil, že manželka i děti klidně spí na kožešinách u hořícího krbu. Nemoc zmizela.
To vlajka víl podruhé zachránila clan Macleodů.
V roce 1799 byl správcem majetku rodu Macleodů muž jménem Buchanan. Nevěřil rodové legendě a usmyslel si, že přesvedčí své pány o nesmyslnosti celé pověsti. Přivezl si z Anglie kováře - žádný Skot by se k podobné práci nepropůjčil - který Buchananovi zhotovil paklíč ke skříňce, protože Macleod se nikdy od klíče neodloučil.
Buchanan si tajně odemkl a když byli Macleodi shromážděni v hodovní síni, zamával na věži vlajkou a opět ji uložil. Nestalo se nic a Buchanan už jásal.
Ale za týden vyletěla loď "J.V. Charlotta" do vzduchu, při čemž zahynul i dědic rodu Macleodů.
Za krátký čas byl starý Macleod donucen prodat Tři Panny Augustu Campbellovi z Esnaye
a když ochočená liška jednoho z obyvatel hradu, poručíka Macleana, vrhla v hradní věži mladé, řítila se jedna pohroma za druhou.
Z Macleodova clanu zbyli jen tři mužští potomci, takže nemohou obsadit vesla rybářské čtyřveslice. Jejich majetek se pomalu rozplívá...
Zamává hlava rodu kouzelnou vlajkou? Po třetí a naposled? Legenda vypráví, že po třetím zamávání se vlajka víl rozpadne v prach...

Třetí vandr na Roverky - brigáda

23. září 2008 v 21:51 | Ronny
Třetí vandr na Roverky - brigáda. 29.80-31.8.08
Blížil se poslední víkend letošních prázdnin. Dovolená s rodinou byla nenávratně v tahu, stejně jako peníze za ní utracené. Velký vandr se nekonal, chalupy jsme s Macem měli plné zuby a ani počasí nestálo za moc.
Jediné, co nás udržovalo při zdravém rozumu, byl právě blížící se termín brigády a tím i výjezd na Roverky.
Věděli jsme o ní, neboť stále sledujeme dění kolem proběhlých dějinných událostí, které otřásly Roverkami a nečekaně dokázali stmelit zdánlivě mrtvá trempská srdce, kterým se zdejší přenádherný kraj vryl hluboko do duší.
Brigádu organizovala občanská iniciativa, nezávislé trempské združení a trempská osada ROVERŠTÍ PATRIOTI.
Nepřehlédnutelné stopy jejich činnosti, jsme mohli pozorovat již na našem prvním vandru.
Nádraží v České Lípě - jedeme na brigádu.
Nikdy bych nečekal, že až se vyvalíme na nádraží v Blížákách, tak budeme uvítáni rovnou jedním z nestorů Roverských patriotů.
Přesunuli jsme se do záchytného bodu - hostince U kostela - kde, dejme tomu, proběhla první seznamovací a informační schůzka sjíždějících se trempů - brigádníků.
Kdo to nezažil, ten nepochopí. Byli jsme mezi partou lidí, které jsme asi nikdy v životě neviděli, ale hned jsme věděli, že k sobě patříme. To je ta kouzelná síla trempského ducha. V tom je nesmrtelnost trempského hnutí. Jedni odcházejí, další přicházejí, ale už na věky patříme k sobě. Síla - Krása - Pravda - Láska.
Trempíci se sjíždí. Jednu kofču na cestu a mažem na základnu.
Po uvítání, seznámení a krátkém občerstvení jsme se přesunuli v první vlně na základnu brigády. Nestačil jsem valit oči, kolik se sjelo děcek a jak si skoro okamžitě k sobě našli cestu. Rostou nám zdatní následovníci.
První večer proběhl ve znamení ubytování, bližšího seznamování a hlavně veselení se při spoustě krásných písniček.
Ten večer jsem se stal ROVERSKÝM PATRIOTEM.

Omladina na základně.
Hlavní úkoly brigády na konci prázdnin byly oznámeny, v chaosu sobě vlastním zorganizovány a nezbývalo než se na ně vrhnout. Bylo zapotřebí zbudovat oplůtky, u na jaře vysázených jedliček na Vlhošti, proti okusu zvěří. Dále výstavba protierozních zábran na svazých již zmiňovaného velikána, aby se další jaro mohlo přistoupit k výsadbě nových stromků. Třetím velmi důležitým bodem byl úklid divokých skládek a vůbec různého bordelu po skorem již proběhlé turistické sezóně.
Je až s podivem, kolik úsilí obětují někteří jedinci, aby dostali svůj bynec do hlouby nepřístuných lesních končin.

Budování oplůtků.
I já pracoval. Dokonce zadarmo. Nikde to neříkejte.
Krátká pauza na oběd a jde se uklízet les a kempy.

Úklidové družstvo. Jedno z mnohých.

Krásný, uklizený kemp. Snad to nějaký čas vydrží.

Ten kraj si naší pomoc zaslouží...
Brigáda se vydařila a bylo uděláno kus poctivé práce. Bylo navázáno mnoho nových přátelství a vytčeny další cíle.
Nutno podotknouti, že celá akce proběhla za spolupráce CHKO Kokořínsko a Lesy ČR.
Počasí bylo nádherné, kamarádi skvělí, ale konec prázdnin byl tady a i Mac musel v pondělí do školy.
Některé krásy Roverek...
Komu by se z takové krásy chtělo vracet do města... Kamarádi díky, bylo nám ctí.

Svoboda Skotům i Roverkám


Vandr po Roverkách - Druhé zavádění

22. září 2008 v 19:39 | Ronny
Vandr po Roverkách aneb Druhé zavádění...
Byl začátek prázdnin a tak jsem naplánoval pro synče další vandr na Roverky.
Když jsem se o tom zmínil před svou přítelkyní Lenkou, tak ta projevila zájem vyrazit také. Jelikož má třináctiletého syna, který na vandru nikdy nebyl, domluvili jsme se, že pojedou s námi a tak na vlastní oči poznají Roverské hory, o kterých jsem jí vyprávěl.
Prvním krokem ovšem bylo poradit jí s výběrem a nákupem vybavení pro pobyt v přírodě po vandráckém způsobu.
Jěště že jsou armyshopy a mobilní telefóny. Zatím co oni nakupovali, tak já hovořil s prodavačem a dirigoval jsem ho, co vlastně chtějí koupit. Děsná prča.
Nakonec se vše podařilo a tak jsme se domluvili, že tedy v pátek jedem.
Byl pátek 4.7.08. a od božího rána bylo šeredně a dost pršelo. Pravé skotské počasí, které vůbec nepřipomínalo léto.
I tak jsme se synátorem vyrazili směr Blíževedly. Samozřejmě nikde ani jedna vandrácká noha. Zato počasí se hodně umoudřilo a déšť odlétl někam do paďous a občas se vyvalilo i slunce na nebe.
V Blížákách jsme se konečně srazili s Lenkou a jejím synčetem Vaškem, kteří tam dorazili pro mne dost nepochopitelným způsobem, o kterém asi není slušné se více rozhovořovati. To nepochopí chlap.
No nic. Byli jsme ve výchozím bodě a tak jsme nejprve udělali poradu v místní zahradní hospůdce a po té jsme vyrazili směrem ku Skalce, odkud jsme měli v plánu pokračovat po cestě Husí dále na nějaký kemp, kde jsme hodlali nocovati.
Po malém, povinném občerstvení v Lesní hospůdce jsme tedy razili do hlouby Roverek.
Po jednom neúspěšném pokusu nalézti kemp, o kterém mě pověděl kamarád, jsem vsadil na jistotu a váženou společnost nových trampů jsem vedl na nocoviště mě známé. Sice to bylo dále než první zamýšlené, ale byla to jistota suchého spaní, neb les byl po deštivém dni hodně mokrem obdařen. I když už se setmělo, přesto všichni soustředěně šlapali dál. Kluci se seznámili velice rychle a do jejich rozhovoru o Písíčkách a hrách na nich, nebylo záhodno vstupovat. Tak jsme v pohodě dorazili na naše první nocoviště, kde také samozřejmě nikdo nebyl.
Udělali jsme si lože v suchu pod převisem, uklohnili večeři a zavrtali se do spacáků ku spaní.

Tak tady se ještě spí, ale za chvíli už se bude snídat, balit a povalíme dál...

vždyť je krásné ráno a počasí je ideální na šlapání za dalšími krásami Roverek...

...tak tedy pohyb!!! Dělat, balit a mašírem, bando zelenáčů!!!

Jak vono se to jenom balí???

Vašek a Mac si naštěstí zachovávají svůj klid.
Tak první noc byla za námi a spalo se nám vážně skvostně. Poklidili jsme kemp a pomalu šlapali na Tísícák, kde se nic k lepšímu od naší poslední návštěvy nezměnilo. Ba asi hůř.

Kde jsou ty časy, kdy tu bylo útulno a poklizeno. Stůl, lavičky, pěkně upravené nocoviště.
A hlavně suché dříví a ne zelené chrástí...
Tady se vážně nedalo pobejt dlouho. Tak dál směr Cimermann monument a do Heřmánku pro vodu. Potom dál do Vlhošťskýho dolu a potom si nalézt další kemp k vegetění a nocování.
U křížku jsme sice potkali partu lidí v zeleném, ale šlo o tlupu airsofťáků na manévrech. Hmm.
Tak jsme si došli podívat na blízký kemp, zda tam nebudou nějací kamarádi. Bohužel - nikdo. Tak jsme návštěvu spojili s obědem a odpočinkem a jelikož kemp, na kterém jsme chtěli nocovat byl obsazen již zmíněnými lidičkami, šlapali jsme na jiný malý kempík, kde jsme nakonec na noc spočinuli.

Naše malá skotská pěší...

...se přesunula ke křížku.

Tak Vašku vstávat a jde se dál...

... čeká nás cesta na skvělý místo. Tam si orazíme.

U Silvera.

Siesta po dlabanci.

Siesta pokračuje.

Siesta - detail.
Tak jsme se královsky vyspinkali a byla tu neděle. Na vandru nejméně oblíbený den. Ještě jsme povegetili a po polednách se vydali pomaličku směr - vlak.
Ještě před tím jsme se odměnili v hospůdce U kostela v Blížkách a jelo se domů.

Spinkání na Vejci. Komu by se chtělo vstávat...

...Macovi s Vendou tedy ne.

Připravit snídání nebo rovnou oběd???

Teplej čaj tě postaví na haksny.

Lenka na Vejci. Přežila.

Zabalit a uklidit kemp a jde se.

Malej skotskej žoldák???

Není skot jako SKOT.

Nemohli by ty Blížáky dobejt tanky? Sotva vlečem nohy, náčelníku.

Odměna pro všechny.

Jsi nějakej ušlej Véno. Ne???

Jedem k domovům. Jak jinak než v posledním vagónu.
Tak zase někdy příště. Já s Macem pojedem určitě. A kam??? Roverky jsou jistota.

Svoboda Skotům i Roverkám.


Návrat i začátek

18. září 2008 v 22:47 | Ronny
Návrat na Roverky: První vandr mého syna
Někdy dávno, když mě bylo něco kolem čtrnácti let, jsem začínal jezdit na vandry. No, vandry. Spíše to byly neznalé pokusy dokonalého zelenáče, který se vrhnul za poznáním trempského světa vybaven teorií nabytou z knížek zabývajících se zálesáckou tématikou. Kdo si tím neprošel, že? Pravda, to opravdové seznámení s trempováním, mne čekalo až když mě mé kroky dovedli na Hrádek u Úštěka, kde jsem byl poprvé s oddílem pionýrského putovního tábora. I když jsem nebyl pionýr, tábor byl krásným zážitkem, neboť ho vesměs vedli samí trempíci. Paradox, že?
Na Hrádek jsem začal jezdit, jak jen byl čas a tak se stal vlastně mou trempskou akademií, díky mnoha kamarádům, kteří prošli jeho zdmi a mě předali kousek ze svého moudra. Po nějaké době jsem počal objevovat i krásu a kouzlo kraje Roverských hor, kam mne dovedli kamarádi, kteří se čas od času na Hrádku stavili na své cestě do skal Kokořínska.
Kam tedy vzít svého syna na jeho první vandr?
Když si vzpomenu, že mé vyprávění o vandrech poslouchal stejně dychtivě jako pohádky, tak volba byla jasná. ROVERKY.
Už byl také nejvyšší čas, neboť na jaře mu bylo deset let a nastal okamžik pomalu měnit chlapce v chlapa. Dlouhá cesta, která se vyplatí.
Doplnila se výbava, pravdě modernější než teletina po bráchovi a nezbývalo než vyrazit. Před námi byl prodloužený květnový víkend.

Můj syn - Mac. Vandr začíná.

Já, Ronny. Návrat na Roverky. (Po více než deseti letech.)

První cíl naší cesty Trojúhelník. ( Už bohužel není, co býval. Ničitelé se snaží.)
Po příjezdu do výchozího bodu mnoha vandrů - hl. města Roverských hor - Blíževedel, jsme zvolili jako místo prvního nocování kemp Trojúhelník, ale bohužel, stav tohoto nocoviště se velmi změnil k horšímu, takže padla volba na jiný kempík stojící nedaleko. Ten se nachází v dosud uživatelném stavu. Pamatuji na podzim roku 1997, kdy jsem byl na Trojúhelníku naposledy a jeden kamarád tento malý kempík právě budoval.

Noc první - sladce spící Mac.

Poctivá trempská snídaně pro pořádné chlapy. Vejce se slaninou a cibulí na Vejci.

Táta a syn. Díky za noclech a klidnou noc. Jdeme dál...
Po nádherné a klidné noci, kdy kolem nás prošly jenom dvě srnky, jsme kempík poklidili a vydali se na další cestu. Kolem studánky pod Hvězdou do Vlhošťského dolu...

Mac poprvé u křížku ve Vlhošťském dole.

I já jsem s pokorou dolezl ke křížku. Návrat na Roverky po více jak deseti letech.
Tak jsme pomalu dofuněli až ke křížku ve Vlhošťském dole. Nad námi se zvedal ochránce všech roverských trempů - Vlhošť. Tam, ale naše kroky prozatím nevedli. Nejprve jsem se rozhodl navštívit legendu mezi místními kempy.

Stojící legenda a Mac. Jak potěšující...

Ať je to tak vždy.

Silver. Strážce i kamarád...
Když jsme pod ochranou Silvera a jeho skal poobědvali, jak jinak, než fazole s trenčanským párkem, (Mimochodem už to není ono. Ani cena ani ta chuť. Za komára jsem za jednu pikslu dával 4,60 a bylo to o něčem.) tak jsme dali trochu veget a potom jsme vyrazili směr Vlhošť. Znalí stavu věci, jsem se rozhodl, že si najdeme jiné nocování, když je na terasy a cestu ke zničeným kempům Jezevec a Orlí pírko vstup zakázán. Jen mě nejde do hlavy, jak souvisí ochrana hnízdiště sokola stěhovavého a srovnání se zemí dvou krásných a po léta generecemi trempů udržovaných kempů. Vždyť správný tremp přírodu chrání a snaží se jí pomáhat.
Cestou kolem již zmiňovaného křížku, jsme potkali partu lidiček, kteří se z dálky jevili jako trempíci, ale jejich pozdrav " Dobrýýý den ", nás rozesmál i zchladil. Zatím jsme vážně neměli to štěstí a nepotkali jediného kamaráda. Kam se všichni ti lidičkové, kteří každý pátek plnili nádraží ve městech, poděli???

Pod Vlhoští...

...v jarní nádheře...

...se auto vážně dobře vyjímá.

Koně mají problém se zažíváním???

To je krása.

Mac na cestě do Vlhošťského sedla.

Tudy se chodí na terasy. Do konce července VSTUP ZAKÁZÁN.
Po nenámahavé cestě jsme došli do sedla pod Vlhoštěm, ale v sedle tam byli dvě pěkné dívky na ještě krásnějších koních. Dnes by člověk čekal, že v lese potká někoho na čtyrkolce, takže to bylo velice příjemné překvapení. Člověk - kůň - les.
Po opravené cestě, kterouž to mají na svědomí Roverští patrioti, jsme pozvolna stoupali úbočím Vlhoště. Stále jsem se snažil rozpomenout, kde že je ten kemp, který jsem vybral jako naše dnešní nocležiště. Existuje ještě ???
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme stáli pod převisem, který je další legendou mezi trempy, jenž navštěvují Roverské hory.
Bylo pozdní odpoledne a čas připravit pelech a večeření. Mac byl sice unaven, ale zvědavost byla hnacím motorem a tak prozkoumával každou skulinku a nejvíce nadšený byl z kempovky a přiložených trempských časopisů. Z jeho otázek se mě už pomalu točila hlava a já nevěděl, jestli vysvětlovat nebo dělat večeři. Odpoledne pozvolna přešlo k večeru a ten k noci. Oheň hořel, les usínal a na obloze vyskočilo miliardy hvězd. To ve městě nezažiješ. Dokonalý klid a mír. Mac se odkvačil chrnět a já měl čas na vzpomínky.
Konečně jsme se dočkali. Po ránu se na pěšině ozvali kroky a na kemp dorazili kamarádi trempíci. Přesně pět. To nenechalo ani Maca klidného a laskavě se vysoukal ze spacáku, aby se po vandrácku s příchozími pozdravil. Pobesedovali jsme, probrali situaci na Roverkách, já doklohnil snídani a kamarádi se vydali dále. To jsme ještě netušili, že se naše kroky opět protnou a my spolu prožijeme část tohoto vandru. Jak už to někdy bývá.
Zabalili jsme, poklidili kemp a vyrazili na další štreku. Bylo potřeba doplnit zásoby vody, tak padla volba na studánku v Heřmaneckém dole. Bylo to stejně směrem, kam jsem hodlal Maca zavést. Tisícový kámen a jeho okolí jsem pro tento den měl v plánu za další nocoviště.

Občas jsme museli odpočívat. Mac si zvykal na kanady a já musel dopřád oddechu svému tělu sádlem obaleným, napasovanýmu do maskáčů z mládí...

Studánka, nádherná voda a ta chuť. Kdo by odolal. Začalo to tak nevinně...
Studánka v Heřmánku je prostě neskutečná. Původně jsme došli k té starší, ale ta dává vody poskromnu. No a u ní nás našli naši ranní návštěvníci a poradili, kde najdeme vody dosytosti. Prostě už jsem tu dlouho nebyl.
Slovo dalo slovo a my se domluvili, že vlastně všichni jdeme do Dřevčic, kde je obchod zbožím koloniálním a hospůdka venkovsky roztomilá. Tak se naše cesty spojili...
Kamarádi si jen odskočily na kempík Heřmánek dát oběd a my si dopřáli siestu u studánky. Začalo to mytím opocených nohou a skončilo to celkovou ešusovou sprchou. Super voda, kam se hrabou lázně.
Po návštěvě Dřevčic jsme spolu s kamarády pokračovali přes Martinskou stěnu na Tisícák, kde mne osobně čekalo velké zklamání. Místo působilo zpustle, zničeně. Prostě bordel. Kde jsou ty časy, kdy tu bývalo poklizeno a mělo to styl a formu. Prostě hodně různých turistů, kteří neví, jak se v lese chovat. Tady jsem opravdu přespat nehodlal a tak jsme s Macem pokračovali dále s kamarády, kteří šli na jiný kemp. Mac už sice sotva pletl nohama, ale je to beran. Keltská krev zapracovala a on šlapal statečně dál.

Tisícák - nic než jen smutek a zklamání...
A tak jsme s kamarády dorazili na další legendární kemp na Roverských horách a skutečně se nám překrásně usínalo do počínajícího chrápacího koncertu kamaráda Dědka, který byl svými kolegáčky vykázám na záhumenek kempu, kde si mezi stromi napnul skvělou hamaku. Po obloze si to upaloval Velký vůz a vůně lesa pomohla příchodu snů...
Ráno jsme ještě podiskutovali a byl čas loučení, neboť kamarádi razili jiným směrem. Já s Macem jsme ještě na kempu pobyli a teprve k polednímu jsme se vraceli přes Tisícák na Husí cestu a dále směr Skalka, abychom to neměli v něděli tak daleko ku vlaku v Blížákách. Přeci jen to na poprvá bylo na synče trochu dost.

S našimi novými kamarády...

Synče musel už častěji odpočívat, ale...

stejně ještě vydržel šlapat dál i s domečkem na zádech.

Na limošku a pivko jsme museli až na Skalku...

tak jsme se stavili na známé Kača Bače...

...a prolezli její okolí...

...a pak jsme se konečně mohli drobátko odměnit v Lesní hospůdce. Nádhera.
Potom už zbývalo nalézt vhodné místo na přespání. Na Maca už toho bylo dost a i já jsem po těch letech cítil, že jsem krapátek ušlí. Před námi byla poslední noc na vandru, ale na návrat jsme se popravdě moc netěšili. Když jsem konečně nalezl místo na spaní, tak Mac už ani nečekal na večeři, zahučel do spacáku a okamžitě usnul.

Na posledním nocovišti...

... a pomalu se šinout k nádraží...

... a občas si ze mě synče udělal kamión.
Vandr se povedl a i když o tom Mac nemluvil, tak jsem pochopil, že ho vandrování vzalo. Už jenom to poslední ráno, když jsme balili a on pronesl tu posvátnou větu: Vážně musíme už domů? Mě se odtud nechce...
Tak já jsem se k vandrům vrátil a synče začal.

Svobodu Skotům i Roverkám