Návrat i začátek

18. září 2008 v 22:47 | Ronny
Návrat na Roverky: První vandr mého syna
Někdy dávno, když mě bylo něco kolem čtrnácti let, jsem začínal jezdit na vandry. No, vandry. Spíše to byly neznalé pokusy dokonalého zelenáče, který se vrhnul za poznáním trempského světa vybaven teorií nabytou z knížek zabývajících se zálesáckou tématikou. Kdo si tím neprošel, že? Pravda, to opravdové seznámení s trempováním, mne čekalo až když mě mé kroky dovedli na Hrádek u Úštěka, kde jsem byl poprvé s oddílem pionýrského putovního tábora. I když jsem nebyl pionýr, tábor byl krásným zážitkem, neboť ho vesměs vedli samí trempíci. Paradox, že?
Na Hrádek jsem začal jezdit, jak jen byl čas a tak se stal vlastně mou trempskou akademií, díky mnoha kamarádům, kteří prošli jeho zdmi a mě předali kousek ze svého moudra. Po nějaké době jsem počal objevovat i krásu a kouzlo kraje Roverských hor, kam mne dovedli kamarádi, kteří se čas od času na Hrádku stavili na své cestě do skal Kokořínska.
Kam tedy vzít svého syna na jeho první vandr?
Když si vzpomenu, že mé vyprávění o vandrech poslouchal stejně dychtivě jako pohádky, tak volba byla jasná. ROVERKY.
Už byl také nejvyšší čas, neboť na jaře mu bylo deset let a nastal okamžik pomalu měnit chlapce v chlapa. Dlouhá cesta, která se vyplatí.
Doplnila se výbava, pravdě modernější než teletina po bráchovi a nezbývalo než vyrazit. Před námi byl prodloužený květnový víkend.

Můj syn - Mac. Vandr začíná.

Já, Ronny. Návrat na Roverky. (Po více než deseti letech.)

První cíl naší cesty Trojúhelník. ( Už bohužel není, co býval. Ničitelé se snaží.)
Po příjezdu do výchozího bodu mnoha vandrů - hl. města Roverských hor - Blíževedel, jsme zvolili jako místo prvního nocování kemp Trojúhelník, ale bohužel, stav tohoto nocoviště se velmi změnil k horšímu, takže padla volba na jiný kempík stojící nedaleko. Ten se nachází v dosud uživatelném stavu. Pamatuji na podzim roku 1997, kdy jsem byl na Trojúhelníku naposledy a jeden kamarád tento malý kempík právě budoval.

Noc první - sladce spící Mac.

Poctivá trempská snídaně pro pořádné chlapy. Vejce se slaninou a cibulí na Vejci.

Táta a syn. Díky za noclech a klidnou noc. Jdeme dál...
Po nádherné a klidné noci, kdy kolem nás prošly jenom dvě srnky, jsme kempík poklidili a vydali se na další cestu. Kolem studánky pod Hvězdou do Vlhošťského dolu...

Mac poprvé u křížku ve Vlhošťském dole.

I já jsem s pokorou dolezl ke křížku. Návrat na Roverky po více jak deseti letech.
Tak jsme pomalu dofuněli až ke křížku ve Vlhošťském dole. Nad námi se zvedal ochránce všech roverských trempů - Vlhošť. Tam, ale naše kroky prozatím nevedli. Nejprve jsem se rozhodl navštívit legendu mezi místními kempy.

Stojící legenda a Mac. Jak potěšující...

Ať je to tak vždy.

Silver. Strážce i kamarád...
Když jsme pod ochranou Silvera a jeho skal poobědvali, jak jinak, než fazole s trenčanským párkem, (Mimochodem už to není ono. Ani cena ani ta chuť. Za komára jsem za jednu pikslu dával 4,60 a bylo to o něčem.) tak jsme dali trochu veget a potom jsme vyrazili směr Vlhošť. Znalí stavu věci, jsem se rozhodl, že si najdeme jiné nocování, když je na terasy a cestu ke zničeným kempům Jezevec a Orlí pírko vstup zakázán. Jen mě nejde do hlavy, jak souvisí ochrana hnízdiště sokola stěhovavého a srovnání se zemí dvou krásných a po léta generecemi trempů udržovaných kempů. Vždyť správný tremp přírodu chrání a snaží se jí pomáhat.
Cestou kolem již zmiňovaného křížku, jsme potkali partu lidiček, kteří se z dálky jevili jako trempíci, ale jejich pozdrav " Dobrýýý den ", nás rozesmál i zchladil. Zatím jsme vážně neměli to štěstí a nepotkali jediného kamaráda. Kam se všichni ti lidičkové, kteří každý pátek plnili nádraží ve městech, poděli???

Pod Vlhoští...

...v jarní nádheře...

...se auto vážně dobře vyjímá.

Koně mají problém se zažíváním???

To je krása.

Mac na cestě do Vlhošťského sedla.

Tudy se chodí na terasy. Do konce července VSTUP ZAKÁZÁN.
Po nenámahavé cestě jsme došli do sedla pod Vlhoštěm, ale v sedle tam byli dvě pěkné dívky na ještě krásnějších koních. Dnes by člověk čekal, že v lese potká někoho na čtyrkolce, takže to bylo velice příjemné překvapení. Člověk - kůň - les.
Po opravené cestě, kterouž to mají na svědomí Roverští patrioti, jsme pozvolna stoupali úbočím Vlhoště. Stále jsem se snažil rozpomenout, kde že je ten kemp, který jsem vybral jako naše dnešní nocležiště. Existuje ještě ???
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme stáli pod převisem, který je další legendou mezi trempy, jenž navštěvují Roverské hory.
Bylo pozdní odpoledne a čas připravit pelech a večeření. Mac byl sice unaven, ale zvědavost byla hnacím motorem a tak prozkoumával každou skulinku a nejvíce nadšený byl z kempovky a přiložených trempských časopisů. Z jeho otázek se mě už pomalu točila hlava a já nevěděl, jestli vysvětlovat nebo dělat večeři. Odpoledne pozvolna přešlo k večeru a ten k noci. Oheň hořel, les usínal a na obloze vyskočilo miliardy hvězd. To ve městě nezažiješ. Dokonalý klid a mír. Mac se odkvačil chrnět a já měl čas na vzpomínky.
Konečně jsme se dočkali. Po ránu se na pěšině ozvali kroky a na kemp dorazili kamarádi trempíci. Přesně pět. To nenechalo ani Maca klidného a laskavě se vysoukal ze spacáku, aby se po vandrácku s příchozími pozdravil. Pobesedovali jsme, probrali situaci na Roverkách, já doklohnil snídani a kamarádi se vydali dále. To jsme ještě netušili, že se naše kroky opět protnou a my spolu prožijeme část tohoto vandru. Jak už to někdy bývá.
Zabalili jsme, poklidili kemp a vyrazili na další štreku. Bylo potřeba doplnit zásoby vody, tak padla volba na studánku v Heřmaneckém dole. Bylo to stejně směrem, kam jsem hodlal Maca zavést. Tisícový kámen a jeho okolí jsem pro tento den měl v plánu za další nocoviště.

Občas jsme museli odpočívat. Mac si zvykal na kanady a já musel dopřád oddechu svému tělu sádlem obaleným, napasovanýmu do maskáčů z mládí...

Studánka, nádherná voda a ta chuť. Kdo by odolal. Začalo to tak nevinně...
Studánka v Heřmánku je prostě neskutečná. Původně jsme došli k té starší, ale ta dává vody poskromnu. No a u ní nás našli naši ranní návštěvníci a poradili, kde najdeme vody dosytosti. Prostě už jsem tu dlouho nebyl.
Slovo dalo slovo a my se domluvili, že vlastně všichni jdeme do Dřevčic, kde je obchod zbožím koloniálním a hospůdka venkovsky roztomilá. Tak se naše cesty spojili...
Kamarádi si jen odskočily na kempík Heřmánek dát oběd a my si dopřáli siestu u studánky. Začalo to mytím opocených nohou a skončilo to celkovou ešusovou sprchou. Super voda, kam se hrabou lázně.
Po návštěvě Dřevčic jsme spolu s kamarády pokračovali přes Martinskou stěnu na Tisícák, kde mne osobně čekalo velké zklamání. Místo působilo zpustle, zničeně. Prostě bordel. Kde jsou ty časy, kdy tu bývalo poklizeno a mělo to styl a formu. Prostě hodně různých turistů, kteří neví, jak se v lese chovat. Tady jsem opravdu přespat nehodlal a tak jsme s Macem pokračovali dále s kamarády, kteří šli na jiný kemp. Mac už sice sotva pletl nohama, ale je to beran. Keltská krev zapracovala a on šlapal statečně dál.

Tisícák - nic než jen smutek a zklamání...
A tak jsme s kamarády dorazili na další legendární kemp na Roverských horách a skutečně se nám překrásně usínalo do počínajícího chrápacího koncertu kamaráda Dědka, který byl svými kolegáčky vykázám na záhumenek kempu, kde si mezi stromi napnul skvělou hamaku. Po obloze si to upaloval Velký vůz a vůně lesa pomohla příchodu snů...
Ráno jsme ještě podiskutovali a byl čas loučení, neboť kamarádi razili jiným směrem. Já s Macem jsme ještě na kempu pobyli a teprve k polednímu jsme se vraceli přes Tisícák na Husí cestu a dále směr Skalka, abychom to neměli v něděli tak daleko ku vlaku v Blížákách. Přeci jen to na poprvá bylo na synče trochu dost.

S našimi novými kamarády...

Synče musel už častěji odpočívat, ale...

stejně ještě vydržel šlapat dál i s domečkem na zádech.

Na limošku a pivko jsme museli až na Skalku...

tak jsme se stavili na známé Kača Bače...

...a prolezli její okolí...

...a pak jsme se konečně mohli drobátko odměnit v Lesní hospůdce. Nádhera.
Potom už zbývalo nalézt vhodné místo na přespání. Na Maca už toho bylo dost a i já jsem po těch letech cítil, že jsem krapátek ušlí. Před námi byla poslední noc na vandru, ale na návrat jsme se popravdě moc netěšili. Když jsem konečně nalezl místo na spaní, tak Mac už ani nečekal na večeři, zahučel do spacáku a okamžitě usnul.

Na posledním nocovišti...

... a pomalu se šinout k nádraží...

... a občas si ze mě synče udělal kamión.
Vandr se povedl a i když o tom Mac nemluvil, tak jsem pochopil, že ho vandrování vzalo. Už jenom to poslední ráno, když jsme balili a on pronesl tu posvátnou větu: Vážně musíme už domů? Mě se odtud nechce...
Tak já jsem se k vandrům vrátil a synče začal.

Svobodu Skotům i Roverkám

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tabasco Tabasco | Web | 19. září 2008 v 20:06 | Reagovat

Opravdu krásnej článek. Doufám, že o synátorovi i Tobě vydrží. Přeju Vám oboum mnoho dalších pěkných vandrů...

2 Saša Saša | 9. října 2008 v 11:55 | Reagovat

Ronny ahoj, to je překvápko. Ty už máš svoje stránky a navíc jsi je krásně rozjel. Tak hlavně ať máš v budoucnu co nejvíc důvodů (vandrů) k tomu, abys psal dál!

3 Pavouk Pavouk | E-mail | Web | 14. května 2009 v 17:52 | Reagovat

Ahoj, tak jsem se dostal i na tvoje stránky (díky odkazu v diskuzi Ontheroads) a docela si počet. Dokonce jsem spatřil i sám sebe a to jsem se vlastně brigády téměř nezúčastnil (viz povídání na mých stránkách). Přeju pěkný léto, nádherný vandry a někdy, někde AHOJ!
Pavouk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama