Říjen 2008

Krásy Roverských hor...

12. října 2008 v 22:52 | Ronny
Roverské hory ... kraj magické krásy

Několik málo fotek, z míst, která mám rád...











































Vždy mě to tam dostává, nabíjí a obnovuje... Co dodat více???

Vzpomínka ze snu?

4. října 2008 v 18:49 | Ronny MacGort



Vzpomínka ze snu?

Jsou okamžiky, na které si člověk vzpomene i po letech. Tak nějak se připomenou sami. Třeba se v noci probudíte ze zlého snu a najednou víte, že už jste ten obraz přehraný sněním někdy viděli a začnete přemýšlet kdy a kde? Vzpomenete si a je po spaní.

Byla už dobré dvě hodiny tma a já měl před sebou tři, čtyři kilometry chůze ke svému cíli.
Mám takový dobrý, i když možná divný zvyk a za poslední lampou pouličního osvětlení se po pár desítkách metrů vždycky zastavím a chvíli čekám, jestli za mnou náhodou někdo nejde. Mám rád jistotu a raději vidím, než bývám viděn. Takový návyk získaný po několika letech ježdění do přírody a utužený výcvikem v armádě. Je dobré mít přehled o situaci.
Všechno bylo v pořádku a já pokračoval ve své cestě. Z asfaltové silnice jsem kilometr za městečkem odbočil na lesní cestu a sestupoval úvozem zvaným "Klouzačka " do Ptačího dolu, kterým protéká potok s písčitým dnem a pokračuje širokou cestou až pod ostroh, kde je cíl mého putování. Jakmile jsem překročil lávku přes potok, usadil se mi v zádech takový neobvyklý pocit. Byl klidný jarní večer a kolem dýchala probouzející se příroda. Na nebi byly v trhlinách mezi lehkými mraky vidět hvězdy, prostě nádhera - tak proč ten neklid? Šel jsem dál a naslouchal zvukům potemnělého lesa, když někde za mnou zapraskala suchá větvička a na cestě, v některých místech vyspravené štěrkem, se ozvaly kroky.
Zastavil jsem a kroky ustaly. Jde za mnou někdo, nebo se mi jen cosi zdálo? Okamžik jsem naslouchal, ale nic se neozvalo. No nic, jde se dál. Jenže po několika metrech se kroky ozvaly znovu a já věděl, že tam někdo je. Zvíře to není, to jsem poznal.
Ten zvuk vydávají nohy člověka obuté do pevných kožených bot. Asi taky nějaký trempík,
který přišel do Ptačího dolu jinou cestou nežli já a jde stejným směrem, možná i na stejné místo. Došel jsem za malý zákrut cesty, kde byl jen vlhký písek a dokonale utlumil moje vlastní kroky a já se přikrčil za keřík u jejího okraje. Počkám a budu vědět na čem jsem.
Kroky toho neznámého se přibližovaly a mě na čele a zádech, proč to nepřiznat, vyrazily krůpěje potu. Už byl slyšet i jeho dech a občas cinkla nějaká spona, jenže já pořád ještě nikoho neviděl. Napínal jsem zrak do tmy, je přeci nějakých deset metrů ode mne.
Ve spáncích mi bušila krev, srdce nabíralo na tepu, svaly se napjaly, pozůstatek zvířecích instinktů se rozběhl na plné obrátky. Prostor se smrskl jen na velikost mého zorného pole,
příchozí se blížil, už byl těsně proti mně, ale já ho neviděl. Ta šílená nejistota, zlomek sekundy natažený skoro na nekonečno, to vše v mém nitru náhle explodovalo a já vyrazil
s celým svým fyzickým potenciálem vpřed.
Očekával jsem náraz do těla toho neznámého, připraven ho úderem srazit k zemi a až potom se ptát, ale moje ruce i zbytek těla prošly vzduchem bez sebemenších známek odporu.
Svalil jsem se na zem po ztrátě rovnováhy jako pytel mokrých pilin,ale okamžitě jsem zase stál na nohou. Zíral jsem kolem sebe a jediné co jsem viděl, byl v pravidelném tempu vzdalujících se kroků, odcházející mlhavý obrys mužské postavy.
Stál jsem jako solný sloup, krve by se ve mně nedořezal a jediné, co jsem vnímal, byl zvuk těch vzdalujících se kroků.
Pomalu jsem se vzpamatovával a začal uvažovat o tom, co se mi to přihodilo. Vím, že jsou věci mezi nebem a zemí, nebylo to poprvé, kdy jsem se setkal s něčím, co si nedokážu rozumě zdůvodnit, ale ještě nikdy to nebyl kontakt. Až nyní.
Byl - li to vůbec tontakt...???
Jasně jsem si uvědomoval, že když jsem vyrazil do útoku na toho neznámého, prošel jsem něčím mlhavě teplým, než byl okolní vzduch . Potkal jsem snad ...
Ale vždyť se říká, že když se někde zjevil duch, tak tam zůstal jen podivný chlad.
Poslouchal jsem, zda neuslyším ty kroky znova, ale zmizely ve tmě tam někde na cestě. Přemýšlel jsem, jestli mám jít dál, nebo někam zalézt do lesa a tam vyčkat do rána
a pokračovat v cestě až za denního světla. Stál jsem na té cestě a měl normálně strach Strach z toho, co nevidím. Jak se rozhodnout ?
A já se najednou rozhodl. Vydal jsem se stejným směrem, kterým odešlo i - TO.
Konečně, tím směrem jsem přeci šel.
Cesta už mi uběhla zcela normálně a v poklidu a já stál na rozcestí pod Hrádkem. Ještě vystoupat pěšinou až pod jeho hradby, projít skalní spárou a budu mezi lidmi. Doufám, že tam už někdo je.

Kolikrát se mi ta příhoda vrátila ve snu, ani nevím.
Co se mohlo na té cestě stát a jaké tam je skryto tajemství? Má to spojitost s mystikou Hrádku, nebo je to něco zcela jiného? Nikdy jsem se to nedozvěděl.
Jen v některých snech prostě nemůžu dojít až tam nahoru, na Hrádek.
Proč mám pocit, že mě nezbývají síly, že...










...jsem potkal sám sebe?

Jedna noc - jeden hrad.

3. října 2008 v 19:36 | Ronny MacGort

Jedna noc a jeden hrad



Je to více než dvacet pět let. Plus - mínus... Byl začátek podzimu, konec babího léta.
Zase jsem se vydal strávit víkend na Hrádek. Zabaleno jsem měl už od středy, konečně jako pokaždé, když jsem se chystal vyrazit na vandr.
Hrádek je takový malý hrad v lesích, o kterém se domnívám, že ukrývá nejedno tajemství.
Už od prvního setkání s tím místem, jsem o tom byl přesvědčen.
Tenkrát mi bylo čtrnáct let,když v rámci putovního tábora jsme přespali v jeho středověkých zdech. Na tu noc se nedá zapomenout. Všechny ty příběhy, které nám vyprávěli místní hrádkaři, co se o tu kouzelnou zříceninu starali, v nás zažehli plamínky představivosti
a fantazie. Tenkrát jsme si dlouho do noci povídali, zalehlí ve spacích pytlích pod klenbou hvězdné oblohy, když ta se najednou na několik vteřin rozzářila jasným světlem, jak za bílého dne. Kolik z nás ten úkaz skutečně vidělo, ani nevím. Ale já jsem propadl kouzlu toho místa tak, že jsem se tam začal vracet. Jako i ten podzimní den.
Když jsem došel od vlaku z Úštěka, do údolí pod hradem, tak se moje Inka, fena křížence německého ovčáka a skotské kolie, zastavila a snad váhala, zda má jít dál. Přitom cestu znala, nebyla tu se mnou poprvé. Už se notně zešeřilo a posledních pár stovek metrů jsme stoupali v nastávající tmě.
Tou dobou už na Hrádku většinou někdo z těch, co sem jezdí na víkend, býval. Proto jsem se podivil, že je nádvoří ponořeno do tmy a v ohništi nehoří oheň. Říkal jsem si, že snad ve srubu už někdo bude, ale ani tam jsem nikoho nenalezl.
Rozdělal jsem proto oheň a chystal si jídlo k večeři. Počkám, vždyť kolem jednadvacáté hodiny přijíždí autobus od Prahy a tím jistě nějací kamarádi dorazí.



Hrad byl tichý a stejně tak i okolní les, jen sem tam zašumělo padající listí. Dokonce ani poštolky, hnízdící ve zřícenině hradního paláce, nebylo slyšet. Ten podzimní večer měl zvláštní kouzlo. Čas pomalu plynul a plameny ohně ozařovaly hradby i skálu a na ní stojící věž.
Jaké to tu bývalo v dobách středověku? Jak častý námět diskusí, které jsme vedli s kamarády.
A těch příběhů a historek... Prý je tu v tajném hrobě pohřben arcibiskup Konrád z Vechty, který byl papežem dán do klatby, že stranil husitům a který tu den po Štědrém večeru roku 1431 zemřel. Kdo to vlastně byl? Lékař a přítel krále Václava IV, zabývající se tajemstvím alchymie, nebo jen chytrák, který se přidával na tu stranu odkud právě foukal zlatý větřík?
Prý se tu občas zjevuje jeho duch, hlavně těm, kteří na něj nevěří a jim potom provádí různé kejkle. Na pár skoro zjevení jsem si vzpomněl a po zádech mi přejel mráz. To asi, že jsem tu sám. Pohled na hodinky mě přesvědčil, že dnes už asi těžko někdo dorazí. Byl čas jít spát.
Ze skrýše, o které vědělo jenom pár kamarádů, jsem si vyzvedl klíče od hradní věže a po schodech se vydal podél cimbuří k jejím dveřím. Dole na nádvoří zářily žhnoucí uhlíky hasnoucího ohniště a jen lehký větřík zašuměl v korunách stromů. Jinak byl kolem úplný klid.
Otevřel jsem mříž i okované dveře a vstoupil do přízemí věže. Mříž jsem dal opět na zámek
a po točitém schodišti vystoupil do prostředního patra, kde jsem se rozhodl uložit k spánku.
Inka si okamžitě našla místo v rohu místnosti a pozorovala jak i já si chystám pelíšek.
Nasoukal jsem se do spacáku a Inka si položila hlavu na moje nohy, tak jak byla zvyklá.
Usnul jsem skoro okamžitě, jen co jsem zhasnul svíčku.



Nevím, jak dlouho jsem spal, když mě probudilo tiché zavrčení Inky. Pohladil jsem jí po hřbetě a zjistil, že je celá naježená. Chvíli jsem naslouchal prázdnému tichu a pak jsem zaslechl kroky.
Inka zavrčela hlasitěji a já opět uslyšel kroky v horní místnosti věže, které se říká Trucovna.
Kdo by tam byl, vždyť věž byla zamčená? Ještě chvíli jsem naslouchal a pak zapálil svíčku,vylezl ze spacáku,obul boty a s rozsvícenou baterkou se šel nahoru podívat.


Dveře Trucovny byly zamčené a ani když jsem je odemkl a prohlédl celou místnost, nikoho jsem nenašel. Ještě jsem se zašel podívat na ochoz na střechu věže, ale ani tam nikdo nebyl.
Usoudil jsem, že to bylo jenom praskání dřevěné podlahy, nebo zvuky odněkud z lesa, které se mi mohly v rozespalosti jevit jako kroky. Prostě se mi něco jenom zdálo.
Zalehl jsem zpátky do spacáku a i Inka se zdála klidná. Zhasil jsem svíčku a pokoušel se usnout. Jenže někde uvnitř jsem měl jakési pochybnosti a dost možná i strach.
Z hlouby rozjitřené mysli se mi najednou vybavila příhoda, kterou tu jednou vyprávěl jeden kamarád, co už sem jezdíval nějaký ten rok.
Mělo se to stát právě tady ve věži. Tenkrát, bylo to uprostřed týdne, měla na Hrádek přijít studentka z Prahy, která si zde chtěla užít klidu a samoty. Klíče od věže si přinesla z hájovny,
kam se dávaly do úschovy. A od té doby ji nikdo více neviděl. Až když se v pátek na večer sjížděli lidé na víkend, začala po ní sháňka. Věž byla zamčena a i když prohledali celý hrad s okolím, nikde ji nenašli. Druhý den někdo donesl druhé klíče a otevřel dveře věže.
Za nimi ji našli. Měla vytřeštěné oči, nehty na rukou sedřené, jako by se pokoušela prohrabat zdí a její vlasy byly bílé, jak vlasy stařeny. Kdo jí znal, věděl, že její vlasy byly černé jak havraní křídla. Šaty měla rozervané jako po těžkém zápasu, tělo zkroucené smrtelnou křečí. Ve vyhaslých očích se zračila čistá hrůza. Klíč od dveří věže ležel vedle ní.



Na nic se prý tenkrát nepřišlo, nikdo neodhalil záhadu jejího skonu.
Při vzpomínce na toto vyprávění se vážně špatně usíná. Ležel jsem, oči otevřené, když jsem zaslechl kroky znovu. Tentokrát silně a zřetelně. Inka zaštěkala a začala vrčet. Vyjel jsem ze spacáku jako blesk, popadl baterku, křikl na Inku a běžel do Trucovny. Dveře jsem předtím nezamkl, takže jsem tam byl skoro hned. "Hledej, Inka hledej," dal jsem feně příkaz a ona dělala to, co jsem jí učil. Vzala revír a hledala, čuchala a nic. Znovu jsem prohledal každý koutek, všude se podíval. Zkontroloval jsem i ochoz, prošel věž od vršku až k zamčené mříži a nic. Už jsem to chtěl svádět na ježka, ale ten normálně po schodech a hradbách neleze.
Odemkl jsem mříž, opět ji z venku zamkl a sešel po hradbě až na nádvoří. Teprve teď jsem si uvědomil, že nemám boty. I tak jsem zkontroloval celý zbytek hradu i srub. Nikde živáčka.
Stál jsem na nádvoří, díval se na siluetu věže proti světlejší obloze a přemýšlel, jestli se tam mám vrátit. Co když to byla jenom halucinace a já tady zbytečně blbnu. Ale co Inka, ta měla také nějaký přelud? Stál jsem tam, byla mi zima a v zátylku se mi usadil strach. Inka do mě dloubla studeným čenichem, zavrtěla ocasem a pomalu šla zpět ke věži. Tak jsem šel také, vždyť se říká, že psi mají šestý smysl a já jí věřil.
Mříž byla uzamčena, v celé věži jen já a Inka. Šlo se spát. Vážně, já usnul.


A pak mě znovu vzbudily kroky. Posadil jsem se, Inka jen slabě vrčela, úplně tenounce.
Naslouchal jsem těm krokům nad mojí hlavou a i když šouravě sestupovaly točitým schodištěm, prošly mojí "ložnicí" a odcházely ven kamsi na hradby, nerozsvítil jsem baterku, neudělal jsem vůbec nic. Jen taková lehoulinká divná vůně zůstala chvíli v prostoru.
Seděl jsem a nevěděl, co si počít a tak jsem jen nahlas řekl: "Dobrou noc, Konráde."
Lehl jsem si, převalil se na bok, pohladil Inku a spal.
Ráno se vykutálelo slunce na nebe a já věděl, že jsou …





















Malá reportáž z Velkých Roverských Narozenin

1. října 2008 v 21:51 | Ronny
Malá reportáž z Velkých Roverských Narozenin

Bylo - nebylo??? Ale ono bylo a to ono bylo neuvěřitelně úžasný, krásný a veselý. A to ONO bylo 20.9.2008 a ono se jedlo, pilo, zpívalo a veselilo.
Prostě několik výborných kamarádů trempů se domluvilo a uspořádali společnou oslavu narozenin a chce se mě říci - i velké oslavy života.
Prostě nádhera.

Počasí bylo silně na hraně, ale nakonec vydrželo bez deště a i chladno poněkud ustoupilo.
Jediné, co jsem nestihl, bylo poděkování všem, kdo oslavu pořádali a nás pozvali. DÍKY.

Zlatý hřeb - prasátko ve stříbře.

" Tak nevím, jestli tě nevezmu pod krkem..."

" No tak nevezmu."

Velký náčelník oslavenec - jeden z mnoha.

Jedni z mnoha slavících...

Medvěd II. - ten co nám zaháněl žízeň. Díky.

Další oslavenci...

Mac slavící...

Neskutečná tvář spokojenosti...

...má mnoho podob...
... potřeb...

... a výrazů.

Dej chlapovi kládu a on jí hodí. Tedy když poslechne Skota.

A když ho poslechne Medvěd...

...tak dokonce ta kláda lítá. Pokud s ní nepraští Omar Houbař - ten co klády láme.

Hudebníci ladili...

...a nakonec - světe div se - hráli. Měli slíbenu jitrnici, kterou svět neviděl.

Debata...

Zpívání u ohně - bylo slyšet boží mlýny a při zvednutí kalicha korouhev zavlála...

... a všude tam byla sláva.

Mac byl dotázán...

... a s pokorou a vděčností se stal dalším z Roverských patriotů. Alba Habra.

"Já děti rád. K smrti rád." Potom věřte houbařům

Ospalí Mac...

...pod ochranou Skotska ve stanu spící...

...k polednám se probouzející.

I já tam byl. Prase jed a pívo pil, zpěvu pokoušel se z plných sil. Škoda jen, že hezký dny tak rychle letí. Zas budem vodu pít a jíst maso plný smetí. Jen co v pátek seknem s prací, každý z nás se rychle na Roverky vrací... Svoboda Skotům i Roverkám.

Boží mlýn

1. října 2008 v 20:02 | Ronny

Boží mlýn?

Tak jsem nedávno přemýšlel, kde že by se mohl nacházet nějaký ten Boží mlým, který nám jednou semele to všechno, co jsme na tomto světě udělali bodrého i špatného. A tak jsem vsadil na jistotu a vydal se za zvukem mlýnského kamene...
"Slyším boží mlýny, jak se otáčí..."

Dnes se tam samozřejmě nemele, ale byly doby, kdy se to tam i pěkně mlelo.
Ten zázrak se jmenuje Dolský mlýn v Českém Sasku a řekněte sami - není BOŽÍ ???