Jedna noc - jeden hrad.

3. října 2008 v 19:36 | Ronny MacGort

Jedna noc a jeden hrad



Je to více než dvacet pět let. Plus - mínus... Byl začátek podzimu, konec babího léta.
Zase jsem se vydal strávit víkend na Hrádek. Zabaleno jsem měl už od středy, konečně jako pokaždé, když jsem se chystal vyrazit na vandr.
Hrádek je takový malý hrad v lesích, o kterém se domnívám, že ukrývá nejedno tajemství.
Už od prvního setkání s tím místem, jsem o tom byl přesvědčen.
Tenkrát mi bylo čtrnáct let,když v rámci putovního tábora jsme přespali v jeho středověkých zdech. Na tu noc se nedá zapomenout. Všechny ty příběhy, které nám vyprávěli místní hrádkaři, co se o tu kouzelnou zříceninu starali, v nás zažehli plamínky představivosti
a fantazie. Tenkrát jsme si dlouho do noci povídali, zalehlí ve spacích pytlích pod klenbou hvězdné oblohy, když ta se najednou na několik vteřin rozzářila jasným světlem, jak za bílého dne. Kolik z nás ten úkaz skutečně vidělo, ani nevím. Ale já jsem propadl kouzlu toho místa tak, že jsem se tam začal vracet. Jako i ten podzimní den.
Když jsem došel od vlaku z Úštěka, do údolí pod hradem, tak se moje Inka, fena křížence německého ovčáka a skotské kolie, zastavila a snad váhala, zda má jít dál. Přitom cestu znala, nebyla tu se mnou poprvé. Už se notně zešeřilo a posledních pár stovek metrů jsme stoupali v nastávající tmě.
Tou dobou už na Hrádku většinou někdo z těch, co sem jezdí na víkend, býval. Proto jsem se podivil, že je nádvoří ponořeno do tmy a v ohništi nehoří oheň. Říkal jsem si, že snad ve srubu už někdo bude, ale ani tam jsem nikoho nenalezl.
Rozdělal jsem proto oheň a chystal si jídlo k večeři. Počkám, vždyť kolem jednadvacáté hodiny přijíždí autobus od Prahy a tím jistě nějací kamarádi dorazí.



Hrad byl tichý a stejně tak i okolní les, jen sem tam zašumělo padající listí. Dokonce ani poštolky, hnízdící ve zřícenině hradního paláce, nebylo slyšet. Ten podzimní večer měl zvláštní kouzlo. Čas pomalu plynul a plameny ohně ozařovaly hradby i skálu a na ní stojící věž.
Jaké to tu bývalo v dobách středověku? Jak častý námět diskusí, které jsme vedli s kamarády.
A těch příběhů a historek... Prý je tu v tajném hrobě pohřben arcibiskup Konrád z Vechty, který byl papežem dán do klatby, že stranil husitům a který tu den po Štědrém večeru roku 1431 zemřel. Kdo to vlastně byl? Lékař a přítel krále Václava IV, zabývající se tajemstvím alchymie, nebo jen chytrák, který se přidával na tu stranu odkud právě foukal zlatý větřík?
Prý se tu občas zjevuje jeho duch, hlavně těm, kteří na něj nevěří a jim potom provádí různé kejkle. Na pár skoro zjevení jsem si vzpomněl a po zádech mi přejel mráz. To asi, že jsem tu sám. Pohled na hodinky mě přesvědčil, že dnes už asi těžko někdo dorazí. Byl čas jít spát.
Ze skrýše, o které vědělo jenom pár kamarádů, jsem si vyzvedl klíče od hradní věže a po schodech se vydal podél cimbuří k jejím dveřím. Dole na nádvoří zářily žhnoucí uhlíky hasnoucího ohniště a jen lehký větřík zašuměl v korunách stromů. Jinak byl kolem úplný klid.
Otevřel jsem mříž i okované dveře a vstoupil do přízemí věže. Mříž jsem dal opět na zámek
a po točitém schodišti vystoupil do prostředního patra, kde jsem se rozhodl uložit k spánku.
Inka si okamžitě našla místo v rohu místnosti a pozorovala jak i já si chystám pelíšek.
Nasoukal jsem se do spacáku a Inka si položila hlavu na moje nohy, tak jak byla zvyklá.
Usnul jsem skoro okamžitě, jen co jsem zhasnul svíčku.



Nevím, jak dlouho jsem spal, když mě probudilo tiché zavrčení Inky. Pohladil jsem jí po hřbetě a zjistil, že je celá naježená. Chvíli jsem naslouchal prázdnému tichu a pak jsem zaslechl kroky.
Inka zavrčela hlasitěji a já opět uslyšel kroky v horní místnosti věže, které se říká Trucovna.
Kdo by tam byl, vždyť věž byla zamčená? Ještě chvíli jsem naslouchal a pak zapálil svíčku,vylezl ze spacáku,obul boty a s rozsvícenou baterkou se šel nahoru podívat.


Dveře Trucovny byly zamčené a ani když jsem je odemkl a prohlédl celou místnost, nikoho jsem nenašel. Ještě jsem se zašel podívat na ochoz na střechu věže, ale ani tam nikdo nebyl.
Usoudil jsem, že to bylo jenom praskání dřevěné podlahy, nebo zvuky odněkud z lesa, které se mi mohly v rozespalosti jevit jako kroky. Prostě se mi něco jenom zdálo.
Zalehl jsem zpátky do spacáku a i Inka se zdála klidná. Zhasil jsem svíčku a pokoušel se usnout. Jenže někde uvnitř jsem měl jakési pochybnosti a dost možná i strach.
Z hlouby rozjitřené mysli se mi najednou vybavila příhoda, kterou tu jednou vyprávěl jeden kamarád, co už sem jezdíval nějaký ten rok.
Mělo se to stát právě tady ve věži. Tenkrát, bylo to uprostřed týdne, měla na Hrádek přijít studentka z Prahy, která si zde chtěla užít klidu a samoty. Klíče od věže si přinesla z hájovny,
kam se dávaly do úschovy. A od té doby ji nikdo více neviděl. Až když se v pátek na večer sjížděli lidé na víkend, začala po ní sháňka. Věž byla zamčena a i když prohledali celý hrad s okolím, nikde ji nenašli. Druhý den někdo donesl druhé klíče a otevřel dveře věže.
Za nimi ji našli. Měla vytřeštěné oči, nehty na rukou sedřené, jako by se pokoušela prohrabat zdí a její vlasy byly bílé, jak vlasy stařeny. Kdo jí znal, věděl, že její vlasy byly černé jak havraní křídla. Šaty měla rozervané jako po těžkém zápasu, tělo zkroucené smrtelnou křečí. Ve vyhaslých očích se zračila čistá hrůza. Klíč od dveří věže ležel vedle ní.



Na nic se prý tenkrát nepřišlo, nikdo neodhalil záhadu jejího skonu.
Při vzpomínce na toto vyprávění se vážně špatně usíná. Ležel jsem, oči otevřené, když jsem zaslechl kroky znovu. Tentokrát silně a zřetelně. Inka zaštěkala a začala vrčet. Vyjel jsem ze spacáku jako blesk, popadl baterku, křikl na Inku a běžel do Trucovny. Dveře jsem předtím nezamkl, takže jsem tam byl skoro hned. "Hledej, Inka hledej," dal jsem feně příkaz a ona dělala to, co jsem jí učil. Vzala revír a hledala, čuchala a nic. Znovu jsem prohledal každý koutek, všude se podíval. Zkontroloval jsem i ochoz, prošel věž od vršku až k zamčené mříži a nic. Už jsem to chtěl svádět na ježka, ale ten normálně po schodech a hradbách neleze.
Odemkl jsem mříž, opět ji z venku zamkl a sešel po hradbě až na nádvoří. Teprve teď jsem si uvědomil, že nemám boty. I tak jsem zkontroloval celý zbytek hradu i srub. Nikde živáčka.
Stál jsem na nádvoří, díval se na siluetu věže proti světlejší obloze a přemýšlel, jestli se tam mám vrátit. Co když to byla jenom halucinace a já tady zbytečně blbnu. Ale co Inka, ta měla také nějaký přelud? Stál jsem tam, byla mi zima a v zátylku se mi usadil strach. Inka do mě dloubla studeným čenichem, zavrtěla ocasem a pomalu šla zpět ke věži. Tak jsem šel také, vždyť se říká, že psi mají šestý smysl a já jí věřil.
Mříž byla uzamčena, v celé věži jen já a Inka. Šlo se spát. Vážně, já usnul.


A pak mě znovu vzbudily kroky. Posadil jsem se, Inka jen slabě vrčela, úplně tenounce.
Naslouchal jsem těm krokům nad mojí hlavou a i když šouravě sestupovaly točitým schodištěm, prošly mojí "ložnicí" a odcházely ven kamsi na hradby, nerozsvítil jsem baterku, neudělal jsem vůbec nic. Jen taková lehoulinká divná vůně zůstala chvíli v prostoru.
Seděl jsem a nevěděl, co si počít a tak jsem jen nahlas řekl: "Dobrou noc, Konráde."
Lehl jsem si, převalil se na bok, pohladil Inku a spal.
Ráno se vykutálelo slunce na nebe a já věděl, že jsou …




















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama