Vzpomínka ze snu?

4. října 2008 v 18:49 | Ronny MacGort



Vzpomínka ze snu?

Jsou okamžiky, na které si člověk vzpomene i po letech. Tak nějak se připomenou sami. Třeba se v noci probudíte ze zlého snu a najednou víte, že už jste ten obraz přehraný sněním někdy viděli a začnete přemýšlet kdy a kde? Vzpomenete si a je po spaní.

Byla už dobré dvě hodiny tma a já měl před sebou tři, čtyři kilometry chůze ke svému cíli.
Mám takový dobrý, i když možná divný zvyk a za poslední lampou pouličního osvětlení se po pár desítkách metrů vždycky zastavím a chvíli čekám, jestli za mnou náhodou někdo nejde. Mám rád jistotu a raději vidím, než bývám viděn. Takový návyk získaný po několika letech ježdění do přírody a utužený výcvikem v armádě. Je dobré mít přehled o situaci.
Všechno bylo v pořádku a já pokračoval ve své cestě. Z asfaltové silnice jsem kilometr za městečkem odbočil na lesní cestu a sestupoval úvozem zvaným "Klouzačka " do Ptačího dolu, kterým protéká potok s písčitým dnem a pokračuje širokou cestou až pod ostroh, kde je cíl mého putování. Jakmile jsem překročil lávku přes potok, usadil se mi v zádech takový neobvyklý pocit. Byl klidný jarní večer a kolem dýchala probouzející se příroda. Na nebi byly v trhlinách mezi lehkými mraky vidět hvězdy, prostě nádhera - tak proč ten neklid? Šel jsem dál a naslouchal zvukům potemnělého lesa, když někde za mnou zapraskala suchá větvička a na cestě, v některých místech vyspravené štěrkem, se ozvaly kroky.
Zastavil jsem a kroky ustaly. Jde za mnou někdo, nebo se mi jen cosi zdálo? Okamžik jsem naslouchal, ale nic se neozvalo. No nic, jde se dál. Jenže po několika metrech se kroky ozvaly znovu a já věděl, že tam někdo je. Zvíře to není, to jsem poznal.
Ten zvuk vydávají nohy člověka obuté do pevných kožených bot. Asi taky nějaký trempík,
který přišel do Ptačího dolu jinou cestou nežli já a jde stejným směrem, možná i na stejné místo. Došel jsem za malý zákrut cesty, kde byl jen vlhký písek a dokonale utlumil moje vlastní kroky a já se přikrčil za keřík u jejího okraje. Počkám a budu vědět na čem jsem.
Kroky toho neznámého se přibližovaly a mě na čele a zádech, proč to nepřiznat, vyrazily krůpěje potu. Už byl slyšet i jeho dech a občas cinkla nějaká spona, jenže já pořád ještě nikoho neviděl. Napínal jsem zrak do tmy, je přeci nějakých deset metrů ode mne.
Ve spáncích mi bušila krev, srdce nabíralo na tepu, svaly se napjaly, pozůstatek zvířecích instinktů se rozběhl na plné obrátky. Prostor se smrskl jen na velikost mého zorného pole,
příchozí se blížil, už byl těsně proti mně, ale já ho neviděl. Ta šílená nejistota, zlomek sekundy natažený skoro na nekonečno, to vše v mém nitru náhle explodovalo a já vyrazil
s celým svým fyzickým potenciálem vpřed.
Očekával jsem náraz do těla toho neznámého, připraven ho úderem srazit k zemi a až potom se ptát, ale moje ruce i zbytek těla prošly vzduchem bez sebemenších známek odporu.
Svalil jsem se na zem po ztrátě rovnováhy jako pytel mokrých pilin,ale okamžitě jsem zase stál na nohou. Zíral jsem kolem sebe a jediné co jsem viděl, byl v pravidelném tempu vzdalujících se kroků, odcházející mlhavý obrys mužské postavy.
Stál jsem jako solný sloup, krve by se ve mně nedořezal a jediné, co jsem vnímal, byl zvuk těch vzdalujících se kroků.
Pomalu jsem se vzpamatovával a začal uvažovat o tom, co se mi to přihodilo. Vím, že jsou věci mezi nebem a zemí, nebylo to poprvé, kdy jsem se setkal s něčím, co si nedokážu rozumě zdůvodnit, ale ještě nikdy to nebyl kontakt. Až nyní.
Byl - li to vůbec tontakt...???
Jasně jsem si uvědomoval, že když jsem vyrazil do útoku na toho neznámého, prošel jsem něčím mlhavě teplým, než byl okolní vzduch . Potkal jsem snad ...
Ale vždyť se říká, že když se někde zjevil duch, tak tam zůstal jen podivný chlad.
Poslouchal jsem, zda neuslyším ty kroky znova, ale zmizely ve tmě tam někde na cestě. Přemýšlel jsem, jestli mám jít dál, nebo někam zalézt do lesa a tam vyčkat do rána
a pokračovat v cestě až za denního světla. Stál jsem na té cestě a měl normálně strach Strach z toho, co nevidím. Jak se rozhodnout ?
A já se najednou rozhodl. Vydal jsem se stejným směrem, kterým odešlo i - TO.
Konečně, tím směrem jsem přeci šel.
Cesta už mi uběhla zcela normálně a v poklidu a já stál na rozcestí pod Hrádkem. Ještě vystoupat pěšinou až pod jeho hradby, projít skalní spárou a budu mezi lidmi. Doufám, že tam už někdo je.

Kolikrát se mi ta příhoda vrátila ve snu, ani nevím.
Co se mohlo na té cestě stát a jaké tam je skryto tajemství? Má to spojitost s mystikou Hrádku, nebo je to něco zcela jiného? Nikdy jsem se to nedozvěděl.
Jen v některých snech prostě nemůžu dojít až tam nahoru, na Hrádek.
Proč mám pocit, že mě nezbývají síly, že...










...jsem potkal sám sebe?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama