Vandrem podzimními Roverkami na Modré knížky a Hrádek

2. listopadu 2008 v 21:02 | Ronny
Bylo před námi prodloužené volno a tak jsme s Macem opět vyrazili na Roverky. A to už v pátek ráno, 24 října.
Vlakem jsme tentokrát dojeli pouze do stanice Stvolínky a vydali se směrem na Litice, cestou táhnoucí se pastvinami. Bylo chladno a mlha jako dračí dech a žádný z orientačních bodů nebyl vidět. Ani Ronov a už vůbec ne Vlhošť. Všude plno elektrických ohradníků, takže jsme se drželi jediné možné cesty - té po traktorech. Úžasný marast, ale dovedl nás celkem přesně k prvnímu cíli - vesnici Litice, kde je útulná hospůdka a výborné svijanské pivíčko. Mac si pochutnal na koblížcích a skořicáku s čajíčkem a tak jsme po skvělém občerstvení pokračovali do Vlhošťského dolu. Je zajímavé, jak se příroda za těch pár týdnů, co jsme tady nebyli, dokázala opět převléci v jiný kabát své magické krásy.


Podzimní terasy Vlhoště.

K Stříbrnému...

Na kemp, který byl naším cílem, jsme dorazili jako první. Zabydleli jsme se a očekávali příchod dalších kamarádů, kteří se také rozhodli prožít víkend v náručí chladného podzimu. Cestou do Vlhošťského dolu jsme spatřili několik krásných skal, které nejsou jindy díky bujné vegetaci tak úplně k vidění.

Mac na cestě do nitra Roverek

Zkamenělej slon - něco pro archeologa.


Celé Roverky byly potaženy hustým závojem mlhy a pomalu se začalo zešeřívat. Večer se zvolna vkrádal do lesů v okolí Velkého otce a na kemp začínali přicházet první kamarádi z mnoha. Nakonec nás bylo jako kobylek a houstnoucí tmou, kterou se nesměle pokoušely zaplašit záblesky ohně, se ozývalo stále častěji trempské AHOJ.

Ráno bylo mlhavé a do ticha sychravého dne, který se nesměle rodil v roverských lesích, se ozývalo slastné pochrápávání trempíků. Komu by se chtělo z vyhřátých spacáků, že? Udělat snídání a pozdravit se s dalšími kamarády, kteří se až v sobotu doplazili na místo konání sleziny a pomalu se těšit na vychytralé soutěže a hry, jenž pro nás přichystala T.O. Blue Books.
Celé odpoledne se neslo ve znamení velkého veselí a dravého soutěžního ducha všech zůčastněných, ať dospěláků či trempského potěru. Ano - hlavně dětské soutěžní nadšení neznalo mezí a postupně se přeneslo i na dříve narozené ůčastníky povedené taškařice. Můj soutěživý duch nějak zaostával za vrozenou leností. (poznámka autora.)

Kdo nezažil - nepochopí. Jízda na tomto dopravním prostředku se stala velice populární. Snad si všichni budou vážit toho, že ho nemusí používat trvale a poznali, jak těžké to je pro lidičky na něj trvale odkázané. Chraňte si zdraví a pomáhejte těm, kteří naši pomoc potřebují.

Omladina soutěžící...

Nejmladší účastnice potlachu. 10 měsíců. Roztomilá a zvědavá.


Sychravo, ale krásně.

Sobotní odpoledne se velmi vydařilo a mělo hodně vítězů a ještě více poražených. Všichni se svorně těšili na pestrý večerní program, který dal jistě pořadatelům hodně zabrat. Vrazi!!! Končící světlá polovina dne se s námi alespoň laskavě rozloučila nádherným západem slunce a jeho paprsky dodaly odvahu psychicky nalomeným jedincům, kteří měli pochybnosti o tom, zda se dožijí dne následujícího. Večer nezklamal. Oheň zářící do mlhy a tmy dával spatřiti nespatřené. Některé soutěže se vymykaly zdravému rozumu, ale tím nikdo z nás stejně neoplýval. Pod korunami lesních přátel se ozýval smích, zpěv a zvuky sladkých dřev. Při některých písních se musel budit z klidného spaní i ten největší z velkých ochránců lesů, převisů a sedimentů. Krásně se to usínalo po vší té zábavě a psině.

Nedělní den neznamenal jenom loučení, které jindy normálně nastává. Někdo sice musel valit domů, ale nás se to netýkalo. Před námi byla ještě cesta po Roverkách a na Hrádek - Helfenburk. Kamarádi děkujeme za krásnou slezinu a výmečný zážitek kulturní, jehož duchovní hodnota se nedá slovy ani penězi vyjádřit.

Ta smaženice byla vážně hustá...

Odcházeli jsme dále do nitra Roverek mlhou tak hustou, že by se dala balit a vyvážet do emirátů a tu, kde se vzali, tu se vzali vyjeli proti nám terénní auta a z nich se vysypali páni myslivci a hurá na kance. Kdo vyhrál, nám dosud není známo. Mac a já jsme se přesunuli na jiný útulný kempík a vychutnávali si tak dále krásy roverského vandrování a úžasného klidu, který vždy nastává, když se vlády ujme podzim. Na pondělní den jsme si naplánovali přesun na Hrádek, protože Mac velmi toužil strávit na něm noc.

Je to noha zkamenělého obra?

Nebo zakletý trpaslíček?

Mac do lesa prostě jezdí rád...

Tady se mu krásně spalo. Úžasné místo na relax.



Samozřejmostí je i úklid kempu. Mac to dělá opravdu důkladně.

Není ta příroda nejlepší sochař???

Tak se sunem dál. Jen to mokré listí moc pod nohama necinká.

S hastrmanem sychravé počasí s občasným deštíčkem ani nehne. Jen aby mu někdo nevypálil rybníček...


Tak jsme dorazili v pohodě na Helfáč, ač jsme cestou k němu obdivovali šetrnou práci dřevorubců v údolí. Bahno místama až nad kanady, větve z pokácených stromů úhledně naházené do koryta potoka, atd. Prostě spoušť. Naštěstí na hradě byl výborný kamarád Míra, který tam v těch dnech kastelánčil a nám poskytl útočiště na poslední noc, neb se odpoledne dostavil déšť a noclech ve vyhřátém srubu byl více než lákavým pokušením. Mac si konečně mohl prohlédnout celý hrad.

Skotové odsadili hrad. Tedy je krásnej - jako u nás.





Užili jsme si poslední večer na vandru ve společnosti několika kamarádů, zvuku kytar a zpěvu písní. Krásný závěr vandru.

Na srubu byl Mac za chvíli jako doma. Jako kdysi i já.

A potom nastalo úterní ráno a čas pomalu se chystat k návratu domů. Počasí se zhoršilo a déšť byl velmi vytrvalý. Před námi byla už jen cesta do Úštěka na vlak.



Hrádek se nám pomalu ztrácí za zády...

Klouzačka - legendární cesta k civilizaci - před námi...
... a za námi. Dostála svému jménu, ale nám se jí podařilo ustát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pegos pegos | 20. ledna 2009 v 17:25 | Reagovat

jj je vidět že Galatea a Zlaté písky jsou klasika Roverek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama