Leden 2009

Zimní

31. ledna 2009 v 11:17 | Ronny
Večerním časem kráčejí zimní krajinou, s veřejným osvětlením pomalu se vzdalujícím za zády, po kterých se začínají plazit první hádkové potu.
Odpolední vlak na staré jednokolejce ho vyplivl na venkovském nádraží, kdysi jistě bohatého městečka, do houstnoucí tmy končícího dne, který podle zákonů vesmíru podléhá v boji s nastávajícím večerem.
Večerním časem kráčejí jeho nohy zimní krajinou, a kanady, promazané sádlem, si povrzávají vandrácké tango.
Tango na asfaltové silnici, vinoucí se směrem k lesům do království skal.

Opustil ji po necelých dvou kilometrech a cestou kolem statku se protáhl až na pěšinu kopírující kraj lesa. Kanady už nezpívají tango v pravidelném rytmu, ale stále častěji okopávají vystouplé kořeny stromů. Nespěchá, i když by nejraději běžel, a svou nedočkavost krotí rozvahou. Vychází z pod korun stromů na louku trojúhelníkovitého tvaru a zamíří do jejího nejvzdálenějšího kouta zařezávajícího se do porostu mladých smrků. Tam nalézá cestu pokračující dále do lesa, klikatící se roklí sevřenou objetím pískovcových skal.
Tma je stále hmotnější a jen prosvítající šeď nebe nad hlavou ředící temné absolutno dává tušit směr, kterým je třeba pokračovat. Jde po paměti, snažíce se zachytávat jemu známé orientační body.
Cesta se stáčí více vpravo a po několika desítkách kroků přijde k rozcestí a vydá se stezkou po levé ruce, mírně stoupající vzhůru, až dojde na konec rokle. Tam, kde je její dno i úbočí osázeno maličkými stromky, které mají nahradit ty vzrostlé, co se pod rukou lidí změnily na prkna a trámy.
Ale dříve ještě projde kolem místa, kde se pod sesutým skalním blokem ukrývá zničený trempský kemp a po další stovce kroků přichází k malému převisu, jenž zastřešuje další nocoviště. Jen na chvíli odložit bágl a trochu si odpočinout. Jistě, dalo by se tu přenocovat, jenže večer je příliš mladý a on má v úmyslu dojít co nejvíce do nitra zdejších lesů.

Z rokle se vydrápal až na okraj pole prodírajíc se omrzlým ostružiním a hromadami chrastí, opatrně hledaje schůdnou cestu. Obloha byla potažena šedým baldachýnem a jen občas se v jeho děrách daly zahlédnout odlesky hvězd. Pole je zvlněné a teprve až dojde na nedaleký horizont, jeho oči spočinou na temné siluetě zdejšího vládce.
Půda pod nohama je uvláčená a naštěstí promrzlá. Před týdnem by se tu plahočil rozmoklým blátem. Otevřený prostor dává pocítit ledové závany větru, vlhký dech se sráží na tvářích a pod nehty na rukou pomalu zalézá mráz. Jde se vcelku dobře a každým krokem to musí nastat. Třicet…dvacet…deset a…a už ho vidí. Vlhošť s jeho pískovcovými patry. Skály Stříbrného vrchu svítící bělostí sloních hlav a za ním - nad ním, se rozvážně zvedající zdejší král.
Nebo královna?

Již několik dní klesá rtuť teploměru pod bod mrazu a zdejší kraj se pokryl stříbřitým pláštěm. Ne, sníh to ještě není, ale je cítit, že vládu převzala paní Zima.
Námraza odráží dost zbytkového světla a blížící se okraj lesa je tak dobře zřetelný.
Mohl by, cestou, která protíná lány polí, dojít až ke křížku v údolí pod úpatím Vlhoště, ale jeho kroky se ubírají za jiným cílem. Od blízké osady několik světel dává tušit, že ani v ten zimní čas není zcela pustá a štěkot psa to potvrzuje.
Opouští pole a vstupuje do náručí lesa. Vzduch je cítit dechem spících borovic a zdá se i méně chladný. Pod kroky jeho nohou častěji zaskřípe písek a chroupne praskající led drobných kaluží, které tu zbyly po nedávných deštích. Vlhko se změnilo v mrazivé sucho.
Cesta vystoupala do malého sedla mezi dvěma vrcholky a počala zvolna klesat do údolí sevřeného skalami. Ještě mohl změnit směr cesty a vydat se ke srubu přimknutému ke skalní stěně, kde by oheň v kamnech byl jistotou tepla a pohody, ale on pokračoval dále údolím, kolem jezírek kalné vody, uzamčených ledovým klíčem.
Uzounkou, sotva znatelnou pěšinou odbočil z hlavní cesty a vylezl na skalní římsu, kopírující údolí pod ním, a opatrně postupoval k blízkému převisu, kde měl v plánu přečkat dnešní noc. Rozsvítil čelovku, aby lépe odhalil případné nebezpečí pádu ze skal do temnoty pod sebou, protože povrch stezky byl místy pokryt ledovkou.
Konečně dorazil k upravenému úkrytu pod skálou. Lavičky k sezení, ohniště a místo na spaní vystlané suchým listím a kapradím. Trocha dřeva na oheň je tu také přichystána od předchozích návštěvníků.
Odložil batoh a sundal si bundu i svetr. Triko měl na zádech úplně propocené a za chvíli by začalo dost nepříjemně studit. Stál tam do polovic těla vysvlečen a vlhkou kůži třel osuškou.
Oblékl si suché termoprádlo a přichystal si bivak ke spaní. Lokem dobré whisky rozproudil v těle krev a na kostce lihu ohříval v ešusu večeři. Přemýšlel, zda nemá rozdělat oheň, ale nakonec od toho upustil. Rychle povečeřel a ještě dal vařit vodu na zázvorový čaj.
Večer zvolna přecházel v noc, ale to již popíjel čaj s trochou živé vody, uvelebený v teple spacáku.
Les spal, alespoň se to tak mohlo zdát. Konečně se kolem něho rozprostřel ten posvátný klid, za kterým sem tak rád utíká z marasmu města. Dopil chladnoucí čaj a ještě více se zavrtal do spacího pytle krytého celtou.
Zavřel oči a naslouchal hlasům zimního lesa. A náhle spal…
Občasný závan větru si pohrával s korunami stromů a rozehrával píseň snění. Drobná zrnka písku, odlupující se z mohutné skály, dopadala na zmrzlou zem a zněla jako lehounké kroky tajemných bytostí.

Ráno bylo velmi mrazivé, ale obloha se vybarvila do blankytné modři, protkána zlatavými paprsky vycházejícího slunce. Krásné ráno k probuzení. Neskutečná nádhera světa.
Tak se probudil a pomalu vysoukal ztuhlé tělo z tepla spacáku. Ve stejný okamžik ho objal pažemi vládce chladu a počastoval ho svým žhavým polibkem.
Prsty i tváře okamžitě zkřehly, ale to již rozhýbával tělo máváním paží a jinými prostocviky.
Rychle se oblékl, obul boty a chystal dřevo na oheň. Jeho teplo bude potřeba. Horká snídaně je základem všeho. Čaj, opečený špek s chlebem, který v noci zmrzl téměř na kost. Ještě že, láhev s vodou si zasunul do spacáku. Chladná milenka, ale tekutá.
Plamenům se nejprve nechtělo moc na svět, ale za chvíli již příjemně hřály v sykotu praskajícího chrastí.
Posnídal a zabalil si bagáž. Nutno říci, že při této činnosti mu mráz pěkně zalézal pod nehty. Nějaký čas ještě poseděl u tepla ohně a potom se vydal na obhlídku okolí. Opatrně vylezl průrvou na vrcholek skalního srázu a rozhlížel se po krásách zdejšího světa. Slunce v mrazivém vzduchu osvětlovalo bělostné skály, a tak dávalo vyniknout jejich
fantastickým tvarům. Pokroucená těla borovic, mohutné kmeny dubů, buků a habrů, štíhlá ztepilost smrků a modřínů, vše postříbřeno námrazou jinovatky, to byl obraz zdejší nádhery, kterou vytvořil ten největší umělec ze všech a marně se mu lidské snažení pokouší vyrovnat.
Na kemp to vzal menší oklikou a cestou nasbíral trochu dřeva. Ohniště už vychládalo, tak ho poklidil, stejně tak i celé nocoviště a odešel zpět na cestu, ze které večer sešel a pokračoval déle údolím do náruče Roverských hor.
Když došel do míst, kde se les pomalu mění v louku, našel úkryt pro svou výstroj a vydal se ke studánce v Heřmánku. Ještě pod ochranou stromů spatřil na louce pasoucí se srny. Proto chvíli počkal, aby nezaplašil tu krásnou podívanou. Stádo se pomalu přesunulo až k opačnému okraji lesa a zvolna v něm zmizelo. Stál tam a přišlo mu to jako pouhý sen.
Ze zamyšlení ho vytrhnul až výkřik dravého ptáka kroužícího oblohou.
Studánka byla jako v diamantovém zakletí, ale voda naštěstí nezamrzla. Naplnil všechny láhve a vydal se zpět ke svým ukrytým věcem. Trochu se pocourá po známých místech a odpoledne se vydá k dalšímu kempu, kde má v úmyslu přenocovat.
Náhle zaslechl zvuk, jako když někdo zpívá. Snažil se zjistit směr, odkud ten hlas přichází, ale trvalo to jen krátce, než aby se mu to povedlo. Nejspíše to byl jen závan větru, který se občas z čerstva prohnal mrazivým vzduchem.
Jen ušel několik kroků, bylo to tu znovu. Jasně slyšel líbezné zpívání. Otočil se a jeho zrak propátrával prostor kolem studánky, kde ještě před chvílí nabíral vodu do zásoby. Neviděl nic, jen věděl, že to jde od ní. Slyšel píseň, slovům nerozuměl, a přesto mu nebyla cizí.A náhle bylo ticho. Ani vítr, ani nic jiného to ticho nerušilo. Dokonce ani tlukot jeho vlastního srdce. Stál tam a zaraženě stále hleděl na místo, kde křišťálová voda vytéká z hlubin země. Ten pohyb byl sotva znatelný. Klečící postava v šedém plášti, světlé vlasy zakrývající obličej a ruce pohybující se v pravidelném rytmu ze strany na stranu, jako když se máchá prádlo.
Pojednou se ono neznámé stvoření postavilo, podívalo se na něj a … a bylo pryč.
Zmizelo stejně nečekaně, jako se objevilo. Jediné co věděl, že to byla mladá dívka.
Stál na místě jako přikovaný a ještě několik málo okamžiků nebyl schopen žádného pohybu. Tělem mu projelo prudké zamrazení a skutečně mu byla zima. Ani sluneční paprsky, které na něj dopadaly, nehřály.
Beán Nighe. To slovo mu projelo myslí jako blesk. Pradlenka, kterou lze potkat u říčních brodů, potoků nebo pramenů, kde přepírá krvavé rubáše těch, jenž mají v dohledné době zemřít.
Ale vždyť to je postava z keltských pověstí, která se vyskytuje hlavně v Irsku a na skotských Highlands…
Tak co to vlastně viděl? Jen přelud a výplod fantazie? Kdo ví…
Odcházel zpět do lesů a ještě několikrát se pohledem vrátil ke studánce. Neviděl nic, ale nepříjemný pocit zůstal a usadil se někde tam, za krkem.
Sluneční paprsky prostupovaly korunami stromů, které zbaveny listí, zvedaly své desítky holých paží vzhůru k modravé klenbě nebes. Les byl pojednou plný různých zvuků a poletujících stínů, ale nebylo v něm cítit žádného nebezpečí. Ba naopak.
Strmým srázem vystoupal až pod vrchol blízkého kopce a údolí se studánkou zanechal tam dole, i nepříjemný pocit byl rázem pryč. Tělo se tou námahou jak se patří rozehřálo a dech mrazivého dne byl snesitelnější.
Širokou cestu na níž došel, zná. Klikatí se celým zdejším krajem a plazí se po vrcholcích skal, nabízejíc úžasné výhledy do údolí a strží i do vzdáleného okolí.
Vydal se po ní a procházel známými místy a opouštěl ji, aby se po krátkém čase na ni opět vrátil. Toulal se lesem a kochal se jeho neskutečnou krásou a užíval si kouzla klidu, který tu ze všeho doslova sálal.
Po celou tu dobu nepotkal žádného člověka, jen sem tam zahlédl nějakého ptáka a dokonce i veverku hledající si potravu. Na příhodu u studánky by už málem zapomněl, kdyby se kousek od něho neozvala podivná směsice zvuků. Slyšel dusot a funění a mezi stromy zahlédl siluetu divočáka. Arduina- lesní bohyně. Co se mu to zase připletlo do myšlenek?
Kolem něho, snad jen dvě - tři desítky metrů, proběhlo stádo divokých prasat a zmizelo mezi skalami v hluboké strži a tam - jako by opět zahlédl plavovlasou dívku. Jen na malý zlomek času a hned byla pryč.
Co se mu to pořád zdá? A nebo ne? Cítil se zmatený, a tak se rozhodl, že co nejrychleji dorazí na kemp, kde má v plánu přenocovat. Odpoledním nebem čím dál častěji proplouvaly tmavé mraky, jako předzvěst měnícího se počasí. Přidal do kroku a zamířil k svému nocovišti.

Odbočil z hlavní cesty a došel až na okraje skal, kde pěšina sledovala jejich linii a pod nimi se táhnoucí strž. Postupoval rychle, procházejíc kolem známých orientačních bodů a věděl, že za několik málo minut bude u cíle. Ještě sestoupit více do údolí , při patách skal najít tu správnou stezku a je na místě. Z prvního pohledu je mu zřejmé, že tu už delší čas nikdo nebyl. Snad i trempové ulehli k zimnímu spánku.
Uložil batoh na lavici, prohlédl zásobu dřeva a bylo mu jasné, že ho čeká práce. Vyrazil na horní partie skal, kde byla větší možnost nasbírat suché větve, než ve vlhkém údolí. Měl štěstí. Asi sto metrů od svého dnešního úkrytu našel vyvrácenou soušku borovice. Tesákem osekal všechny větve, šňůrou je svázal a odnesl je na kemp. To celkem třikrát. Samotný kmen tam nechal, to byla práce pro pilu a tu k dispozici neměl. I tak se mu podařilo nashromáždit dost otopu na noc.
Odpolední slunce už odcházelo k západu o poznání rychleji, a tak využil zbývající světlo a nachystal si vše potřebné. Nasekal dřevo na použitelné kusy, ustlal si ve skalní dutině, rozdělal oheň a připravil si jídlo k večeři. Od snídaně neměl nic teplého v žaludku a tak to bude velké vyváření. Už se těšil.
Chtěl postavit vodu na čaj, ale zjistil, že ta se v lahvích zatím změnila na ledovou kaši, a tak musel počkat než trochu povolí u ohně. Jeho plameny příjemně hřály a na kempu bylo o to útulněji. Ač se mu to zprvu nezdálo, přeci jen byl za celý den trochu ušlý, a tak si vychutnával plnými doušky relativního pohodlí, podporovanému i doušky něčeho ostřejšího. Dobrá whisky je slušný parťák.
Nebe se potáhlo rudými odlesky mizejícího slunce. Mraků o poznání přibývalo. Les zcela utichl a zešeřel a jen praskot hořící borovice nedovolil tichu ovládnout úplnost.
Setmělo se a plameny vykreslovaly na skále bizardní obrazy představivosti. Čas nynějška se potkal s časem minulých dob, kdy byl člověk jen pouhým snem. Vítr, který náhle počal vát, přinášel zvuk mávajících křídel letícího draka. Někde v temnotách se otevíral průchod do jiných světů.
Seděl, zrak upřený do plamenů. Přemýšlel o dnešním dni a šel i dál do vzdálených koutů vlastních vzpomínek.
A potom opět zaslechl už známou píseň. Slyšel keening - zpěv Bánší. Žena vystupující na svět z kopců, dámu s dlouhými světlými vlasy v zelených šatech a šedém plášti.
Tam na rozhraní světla a tmy jí uviděl, krásnou a spanilou. Dívala se mu přímo do očí. Její pohled nenaháněl strach, ale naopak uklidňoval a její zpěv konejšil a ukolébával.
Tělem procházel příjemný pocit spokojenosti a všechny starosti obyčejného světa byly zapomenuty.
Díval se za ní, i když už se dávno ztratila v hustém závoji tmy a její zpěv slábnul.
Přihodil trochu dřeva do plamenů a nasoukal se do spacáku. Bylo mu krásně a stejně tak se mu usínalo.
Probudilo ho něco, co nedokázal popsat slovy, ale bylo to všude kolem. Posadil se a nevěřícně koukal tam, kde měla být jen černá tma. Z oblohy se snášela bílá záclona. Sněžilo a to hustě.
Velké vločky se usazovaly na korunách stromů i všude kolem a vše přikrývaly hustou peřinou.
Klid, který všude panoval byl podmanivý, a tak se znova zachumlal do hřejivého tepla spacáku. Spal, a to dlouho. Vlastně - jak poznat čas v té bílé spoušti?
Když konečně přinutil sebe i tělo k nějaké činnosti, vstal, vysvlékl se a dopřál si koupel v kyprém a voňavém sněhu. Ano i sníh má vůni.
Kůže zčervenala a tělem se rozlilo teplo. Ještě nahý zapálil oheň a stál tam jako kdysi předkové z dávných dob. A tak pochopil, že nehledá budoucnost, ale cestu zpět.
Konečně věděl, proč se tak rád vrací sem do těch míst.
Jednou jeho popel vítr roznese po všech těch skalách i údolích…