Zimní vandr - Helfenburk 2010

28. ledna 2010 v 1:39 | Ronny MacGort
Od prvního dne nového roku 2010 se vlády ujala paní Zima s plnou parádou a tak už jsme se nemohli s Macem dočkat, až vyrazíme trochu povandrovat do zasněžených lesů.
A tak bylo jasné, že jediná překážka je naše útlocitná mamka, které je většinou zima i v létě.

Jenže ono to šlo až neskutečně hladce a tak jsme mohli vyrazit na první Macův zimní vandr.

Termín byl vlastně už dlouho dopředu znám a tak víkend s datem 22. - 24. 1 2010 byl
i vandrem osadním.

Předpověď počasí slibovala mrazivé dny a ještě mrazivější noci, ale bylo tu něco, co nás hřálo u srdcí: Osadní slezina Roverských patriotů na trempském hradě Helfenburk u Úštěka.
Ono se to totiž i snáze mrzne ve společnosti dobrých kamarádů.
Navíc mne k místu pořádané sleziny, poutá i hodně krásných zážitků z let, kdy jsem i já tento hrad více méně pravidelně navštěvoval a poznával tu nové kamarády, žil si své romantické sny
a i malou troškou přispěl do obrovského mlýna nadšení, s jakým se zde několik generací trempů a milovníků historie snaží udržet na nohou krásu a vznešenost tohoto kamenného skvostu.

Konečně tu byl pátek a vlak nás pomalu přibližoval k cílové stanici - Úštěk.

Na náměstí jsme se potkali s dalšími dorazivšími kamarády a absolvovali malý exkurz po místních zajímavostech. Městečko je to krásné a zdá se býti ještě krásnějším po opravách některých z mnoha pamětihodností.

Opravená synagoga

Úštěcký Golem ( ze sádry )


Po návštěvě místního hostinského zařízení, kde se k naší milé společnosti přidali ještě další kamarádi, jsme vyrazili pevným krokem a s jasnou myslí směr hrad.
Chůze po vymrzlé a suché silnici probíhala lehce a než jsme odbočili do lesa, tak jsme v rámci bobra dobra vyprostili jedno auto zapadlé ve sněhové spoustě a už si to krokem tanečním pelášili k místu zvanému Klouzačka.
A bylo po pelášení. Pořádně koukat kam šlapeš, jinak jsi v tu ránu na zemi...
A už jsem se válel ve vyjeté koleji od lesního traktoru, ne nepodobný přerostlému chrobáku.
No, nic moc prošlapávat cestu takovou sněhovou nadílkou. Tady není žádných služeb technických, tady marno očekávati sněžný pluh.
Cesta ubíhala vesele a sem tam nás předhonila nějaká želva, či co to bylo za potvoru a už se nad námi zdvíhal vrch a na něm hrad.
Kdo měl nápad stavět hrady na kopci???
Funělo se to, bagáž najednou ztěžkla a cesta vzhůru jako by neměla konce. A pod nohama pořád sníh. Jenže všechno má svůj konec a my konečně procházeli pod majestátnou věží
a branou vstoupili do útrob hradních, kde žhavé uhlíky v ohništi přivítaly naše potem zbrocená záda a ušlé nohy.
Ve srubu už nás očekávali další kamarádi a v kamnech to hučelo jak na lomokotývě...
A nastalo vítání a radost převeliká, až se pán hradní za plece popadal.
V kamnech sice hučelo, ale ještě notně času trvalo než se vymrzlý sroubek prohřál. Připravili jsme si lože, nakrmili břuchy a halekali dlouho přes půlnoc. Někteří ještě déle...

Druhý den na hrádek dorazili i další kamarádi a pamětníci trempování po Roverkách...


Po snídani před srubem

Ten je fakt velkej...

Srub

Věž

Hradby

Torzo paláce

V jeden okamžik to vypadalo jak někde u Stalingradu - dorazila skupinka chlapců od wehrmacht.

Neskutečné, co se dá potkat v lese...

Mac to radeji rovnou jistil...
...jeden nikdy neví, co se na hradě může dít za kejkle.

,,Raději to vzdej skopčáku! "

,,Nicht sisn - ich bin moc mladá fojak." ( Ale jak vopravdickej.)

Je vidět, že pro někoho by vůbec nebyla marná ta zrušená vojenská presenční služba.
Chapci měli výdrz. Občas si odběhli někam zabojovat, potom okupovali ohniště a nocovali
v bývalé maštali, ale bez slámy. Hitler by měl radost.

Pro informaci uvádím, že tito návštěvníci hradu nemají žádný vztah k T.O. Roverští patrioti.
(Což neznamená, že nemáme rádi kamarády s KVHček.)

Přibližně v poledne jsme se vydali na malou procházku kolem hradu, spojenou s návštěvou nedalekého kempíku.
Starší kamarádi vzpomínali na svoje začátky spojené s vandrováním na Hrádek i na Roverky a tak o všem, co tu prožívali.



S kamarády

Údolí pod Orlím

Přes údolí

Na zasněženém kempu


Několik pohledů na zimní Helfenburk - to se nikdy neokouká...(exkurz první.)

Horní a dolní brána pod věží...

Věž a horní brána...

Pohled z věže - jihovýchodní hradba s dřevníkem a ohništěm...

Jižní hradba, srub a skála vnitřního hradu...

Skála vnitřního hradu, palác a torzo kaple...

Dolní brána...

Prostor brány vnitřního hradu, strážnice a kaple...

Prostor mezi hlavní věží a vnitřním hradem.

Po návratu z tématické vycházky na nás čekalo malé překvapení. Dorazili další kamarádi a to dokonce několik zástupců prvních osadníků na Helfenburku.
Tedy generace těch, ktěří začínali v 60tých a 70tých letech minulého století na obnově hradu
a jeho trempských dějinách.
Roveři - a jejich někdejší šerif Mazel.

Usadili jsme se ve věži u krbu v takzvané Trucovně a poslouchali vyprávění o začátku celého toho dění. Vše doplnila malá vernisáž dobových fotografií.
Vzpomínání to bylo velké a tak jsme si dopřáli něčeho dobrého na zub i pro zahřátí.

Jak může být v mrazivém večeru lahodný obyčejný čaj.

Prostě se povídalo, hrálo na kytary, zpívalo a hlavně - bylo nám fajn.


Mazel - šerif Roverů.

Zpívání s Indiánkou...

A později se pokračovalo ve srubu, kde bylo přeci jenom tepleji.
Noční oblohou pomalu putoval kamarád Měsíc a mrzlo tak, že to i Velký vůz opřel ojí
o matičku Zemi.
To ve městě nevidět.




Po krásné sobotě se přihlásila neděle. Počasí nádherné, vzduch voněl kouřem
a obloha byla modrá až k neuvěření.
Jenže neděle je i čas návratu do šedi všednosti...
Tak ještě jednou projít hradem, vzpomínat i těšit se na další příští.

Druhý exkurz...

Slunce za hradbami...


Věž v blankytu.

Horní brána s fortnou - pohled od vnitřního hradu.

Prostor brány vnitřního hradu, strážnice a spojovací chodby pod kaplí.

Vchod do sklepů - mlíčnice a památka na Rovery.

Nádvoří vnitřního hradu - konírny.

Studna - 63 metrů hloubka.

Severní hradba.

Tady bývala asi černá kuchyně a na skále strážní vížka.

Vstup do paláce - zde bývala padací lávka.

Původní hřídel rumpálu. Nalezena pří čištění studny Rovery.

Dolní brána.

Nádvoří vnějšího hradu.

Výpadní branka.

Prostě nádhera...

Co dodat? Klenot!!!

Tak a nastala chvíle na poslední foto s kamarády, rozloučit se zalomením palce a tradá do reality.
Moc děkujeme všem, kteří se o tak nádherné místo starali - starají - budou starat.




Nechce se nám, ale musíme. Tak AHOJ příště.

Poslední ohlédnutí...

... jedna cesta...

...hodně kroků...

...hodně otázek...

...hodně odpovědí...

...hodně směrů...

...a vše, co nás spojuje...

...jít tou cestou dál a pokračovat ve stopách, těch před námi...

...i když to někdy bolí.


Jaká jsou tajemství života???



Svobodu Skotům a Roverkám





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama