Březen 2010

Polární výprava o jarních prázdninách na Kummer a Roverky

25. března 2010 v 3:21 | Ronny a Mac






Byl březen 2010 a Macovi se přiblížili jarní prázdniny v termínu 8. až 14. 3.
Co dělat o jarních prázninách doma ve městě? Nic.
Volba byla jasná - pojedem na vandr.
Loni jsme se už také procházeli předjarníma Roverkama, takže proč si neudělat vandr trochu delší. Jenže...
Loni už tu bylo vážně jaro, viz starší článek. Letos ještě pořád trvala doba ledová a tak na to bylo potřeba připravit naší starostlivou mami.
Světe div se, ale prošlo nám to hladce.
Tentokrát jsme se rozhodli, že se podíváme i jinam než na Roverky a volba padla na Kummerské hory - Ledovky.
Výprava byla naplánována, bagáž připravena a zásoby nakoupeny.
Z rodinných důvodů jsme sice vyrazili až v pondělí 8.3, protože o víkendu jsme ještě museli spáchat oslavu dědových narozenin. Vždyť to znáte.

Pondělí 8.3.
Vyrážíme na nádraží a už je nám jasné, že bágly jsou dost těžké.Nevadí - to se poddá, rozchodí.
Člověk si zvykne.
Přijíždíme do CL a přestupujeme na vlak do Starých Splavů. Chyba lávky zafunguje. Není to heklák.
Sedíme v rychlíku a ten zastavuje až v Doksech. Za okny právě prolétá sněhová vánice. Jedna z mnoha tohoto dne. Doksy - vystupujeme a jdeme k zamrzlému Mácháči. Na druhé straně se občas ukáže kopec Borný. Bylo by to jistě kratší po zamrzlé hladině, ale vzhledem k předešlé oblevě si to nechcem lajsnout. Pokračujeme tedy cestou po břehu do St. Splavů.
Nádhera. Pomalu se zahříváme na provozní teplotu, upravujeme nosný systém bagáže a rozšlapáváme kanady.
Staré Splavy sice nabízejí skorem na každém domě vývěsní štíty hospod, taveren, picéééérií
a penzionů, ale vše je beznadějně uzavřeno. Městys duchů.
Nikde ani noha, že má jeden pocit jako po odsunu sudeckých Němců.
Vlastně - jednoho čéka potkáváme, ale vypadá jak Ukrajinec na útěku.
Pustina. Už aby jsme byli v lese.

St. Splavy
Staré Splavy - opravdu staré.


Zasněženou silnicí pomalu docházíme k odbočce do lesů Kummerských hor. Kolem projede pár aut neobvykle vysokou rychlostí. Tady PČR neměří.
A náhle srdce bunkrákovo poskočí radostí. U zatraceně dlouhý, rovný silnice stojí německej luftschutzbunkr. Kdo to sem přitáhnul???

Možná kdyby nálet afgánskejch talibů?

Nic neváháme a okamžitě provádíme nácvik obsazení krytu na čas. Seznámení s vyspělou technikou je samozřejmostí...

b1

b2

b3
Tak a je po vtákách. Tam se nemáme šanci vejít.

Pokračujeme do lesů a roklí Kummer am See. Ve skalách je místa dost.
Počasí se mění každou chvíli a lesem postupujeme jen velmi zvolna. Není kam spěchat
a tak se pozorně rozlížíme kolem sebe, páč jsme tady poprvé.
V hlavě mám uložen popis cesty na srub, záchytné body atd. Jenže...
Z jedné zpevněné cesty udělali těžaři dřevní hmoty tři až čtyři...
Pobíháme sem a tam a hledáme další záchytný prvek... a nacházíme.
Istrukce zněla - od posedu mírně šikmo do prava po vyšlapané pěšince. Koni - pěšinka není.
Všude spousty sněhu. A přichází další vánice. Ještě před malou chvílí svítilo optimisticky slunce.
Od severovýchodu se na nás řítí černá stěna a začíná bílá tma. Viditelnost klesá na nějakých 10 - 15 metrů a všechno se mění na bílo.
Sakra, kterým směrem je to do prava???
No nic - volám přítele na telefonu........ Jasně, že to nebere.
Provádíme rozšížený průzkum okolí...... A pořád nic.
Vracíme se k posedu, který se mění na sněžnou raketu, připravenou k odpálení...
Znovu telefon. Jestli to nezvedne zeptám se diváků nebo dám pade na pade...
Hurá - bere to.
,,Kam mám stát ksichtem, aby to do prava bylo to správně do prava?"
,,Proti posedu a nesmíte slézt dolů do roklí. Dvacet až čtyřicet stupňů šikmo v pravo a na jednom z těch hřebínků to je."
Mě snad švihne. Jak mám v té bílé srandě najít modřínový hájek.
Dobrá - v nejhorším postavíme nouzák, zakopem se do sněhu, prostě si nějak poradíme.
Jdeme - nejhorší je stát na místě. To nenajdeš nic. Někde uvnitř se zapíná kompas šestého smyslu a tak jdem tím směrem a pojednou ve sněhu vidíme nepatrné zbytky lidských stop. Začíná fungovat zapomenuté.
Na vojně jsem musel umět najít i nemožné, takže srub někde v lese musím najít taky. Musím.
Vánice zesiluje a Mac je krapet vyplašenej. Slíbil jsem mu srub. Že tu někde je, to jasně cítím.
A najednou vidím v té bílé spoustě něco, co se v lese volně nevyskytuje. Pravej úhel - vyngl - 90 stupňů.
Tam dole před námi je srub a právě okraj střechy ho demaskuje.
Hurááá...
Už je nám jasné, proč se jmenuje Klika. Je to totiž vážně klika ho najít.
Dáváme bágly na lavičku pod střechu a vstupujeme do vnitřku srubu.
Paráda. Jsou tu kamínka, dřevo, stůl, lavice, místo na spaní a hlavně - pořádek.
Zapaluju svíčku a zatápím v kamnech. Mají tah jako lokomotiva. Až trochu moc.
Vítr venku mezitím zesiluje a teplo se po srubu rozlézá jen velmi pozvolna. Dveře moc nedoléhají
a i skulinami mezi trámky pěkně profukuje.
Vaříme čaj a nějaký ten žvanec se už také připravuje. Jeden by myslel, že už je hluboký večer
a ne jen pozdní odpoledne. Hlavně, že už máme jisté zázemí.

jídlo

jídlo2
Kamna hřejí, čaj je výborný a ty kuřecí steaky nemají chybu. Ještě...

A tak si hodujeme, smažíme masíčko, restujeme brambůrky a jiné dobrůdky.
Venku se počasí umoudřilo a je čas na venkovní obhlídku našeho dočasného domova.

Klika
Zimní Klika

Připravili jsme si spaní, v kamnech příjemně popraskávalo hořící dřevo a i teplo se uhnízdilo ve
vnitřku srubu.
Pročítali jsme místní kempovku a seznamovali se s historií toho báječnýho fleku. Čas tak krásně
a v poklidu doputoval do okamžiku, kdy se nám už klížily oči a huby kroutily zíváním.
Tak vyčurat a hajdy do betle.
Venku se třpytil čerstvý sníh a nebe bylo poseto hafem hvězd. Kurňa to bude asi pěknej samec.
To ticho nočního lesa dělalo hroznej kravál, že ani nevím jak jsme vytuhli. Ale spalo se to.

ráno

ráno2

ráno3

ráno4

ráno5

ránoii


Ranní Klika a okolí. Alespoň pro nás to bylo ráno!!!
zašitá

Pěkně zašitá je ta Klika.


Spalo se dobře a hlavně dlouho. Vždyť jsou koneckonců prázdniny a my nejsme na dostihách.
Počasí se překonávalo a den nás přivítal záplavou slunečních paprsků. To vám byla hotová
sluneční sprcha.
V noci asi slušně mrzlo, jelikož nám na stole zamrznul čaj v ešusu.
Tak zatopit v kamínkách, aby bylo ve sroubku teplíčko.
Dnes tu ještě zůstaneme a budeme se aklimatizovat na les a zimu. Stejně musíme nadělat
dřevo a trochu se porozhlédnout po okolí.

dřevo

dřevo2
,,Snažím se to uříznout, ale měl bych dotaz - nevešel by se do těch kamen ten strom celej?"
dřevo4
,,Asi jo, ale neprojde to dveřmama - takže klasika - najemňoučko."


dřevo5
dřevo6
dřevo7
dřevo8
dřevo9

Nařezáno, naštípáno, uklizeno a na oběd...

okol
okol1
okol2
okol3


Den se pomalu posunul k večeru, venkovní teplota opět počala klesat někam hodně pod mínus a tak jsme už moc vyhřátý srub neopouštěli.
Postupně jsme rozpouštěli sníh na vodu a dělali si tak zásobu na další cestu.
V rokli pod Klikou sice nějaký potůček je, ale teď byl totálně zasypán a zamrzlej.
Po večeři jsme si trochu plánovali zítřejší cestu a pročítali místní trempské tiskoviny a vůbec jsme probírali všechno možné.
Už se hodně připozdilo a byl čas jít na kutě.

svíce

Polární výprava na Kummer a Roverky - část II.

25. března 2010 v 3:21 | Ronny a Mac
Roverky - země zaslíbená.
Jsme na Blížákách a sunem se do hostince u kostela.
Potřebujem kafe, čaj, rum, pivo a kofolu. Jo a něco by se snědlo.
Hurá - všechno bude.
Sedíme v teple vyhřátého lokálu a venku je už tma. Sedí se dobře a tělem se pomalu rozlévá blahodárný účinek všech těch dobrot.
Jen se natáhnout a dát si dvacet.
Jasně - půjdem spát. Ložnice je kousek odtud, takže bágle na záda a jde se.
Vyrážíme do tmy a kanady po silnici vržou to starý vandrácký blues. Nebe je poseto miliony
hvězd a jen kdesi nad Prahou je vidět narudlá záře světelného smogu.
Vcházíme do lesů a uvažujem, na který kemp půjdem.
Volba padla na jeden, kam celý den svítí slunce, když tedy svítí. A tyto dny jsou nádherně prosluněny.
Nebude tam tolik sněhu a ráno nás sluníčko trochu ohřeje.
Šlapeme po sněžné pláni a Vlhošť jako by se nechtěl přiblížit ani o píď. Šlapem - on to vzdá
a přijme nás pod svou ochranu.
Škoda, že to nejde vyfotit. Pohled je to až magický.
Šlapem a vše objímající ticho ruší jen naše oddechování. No, spíše funění.
Konečně jsme u křížku.
Krátký odpočinek a jdeme dál. Máme toho už celkem dost a těch posledních pár desítek kroků se zdá jako věčnost.
Jsme na místě.
Je tu sucho a pořádek.
Rozbalujeme spaní - to už nám jde rychleji - a hurá do pelechu.
Tak dobrou...
Usínám a jsem pyšnej na synče, že to zmáknul.

Upadám do mdlob a přemýšlím, co krásného si táta zítra vymyslí.