Byl pátek ráno. 23.dubna.
Za okny našeho městského bytu řvali ptáci, obloha byla modrá jako oceán a slunce svítilo dálkovejma.
V práci jsem si vzal dovču a Macovi jsem naškrábnul omluvenku.
Hurá na nádraží a nabrat směr Blíževedly - Roverky.
Vždy, když valíme na vandr, tak nás provázejí udivené pohledy spoluobčanů, jako by se divili, že vidí opravdu vandráky.
Voni snad ještě doopravdy existujou...
Jo - pořád jsme tady.
Vláček nás konečně vyklopil v cílové stanici a naše kanady neomylně nabraly směr Roverky.
Odpoledne a k večeru se začnou sjíždět ostatní kamarádi na již V.roverskou brigádu.
Najdeme si nocležiště, pokocháme se jarní přírodou a zajdeme do Litic do hospůdky, kde je sraz prvních brigádníků.
Trochu klasiky nikdy neuškodí...
Můj věrný společník...
ale Mac je lepší parťák...
...který i oběd uvaří.
Návštěva jednoho kempu...
...a opět trochu klasiky...
... kurňa, ale je tu krásně.
Pan kandidát za SČTaV do PS a jeho sličná asistentka...
...a zpěv volebního songu.
Eva a Vašek mezi námi aneb tak to dopadne, když se vandráci hecujou.
Nic se nemá přehánět a tak jsme celkem brzy opustili hospůdku a valili na kutě. Zítra nás čeká práce.
Uvařit snídani a oběd, to vše v jednom a jdeme makat...
..pohled na velkého otce ...
...a už se brigádníci slejzají.
Otročina může začít - vlastně už začala. První stojna schodiště je uložena, jdeme pro druhou.
Pro základní materiál se muselo asi kilometr od staveniště, kde nám pan polesní vyčlenil vhodné stromy. Takže pokácet, odvětvit a transport. Bez lakatoše, bez koní.
Síla lidské vůle je obrovská...
...a nezdolná. Kláda je na místě.
Krátká pauza a makat.
Pořádně odkůrovat...
...a založit.
Zakládáme spodní schodiště.
Příprava materiálu...
...a neocenitelný pomocník.
Práce pokračují i za provozu.
V horních partiích turistické stezky se buduje zábradlí a protierozní stupně.
???....???....???
Pracuje se usilovně, i když to tak nevypadá...
A základ spodního schodiště je hotov. Pokračování zítra.
Pracovalo se pilně a usilovně. Každý dělal co mohl a uměl. Někdo stavěl, jiný nosil materiál,jiný ho připravoval. Staří, mladí, kluci, holky. Byl to takový mravenčí mumraj v lidské podobě.
Tak nabrat sil na zítřek, nakrmit tělo i duši a dopřát si zasloužený odpočinek.
Někteří kamarádi museli odjet domů, jiní zůstali...
Připravit lože...
...vyčůrat a spát.
Neděle. Poklidit camp a na stavbu. Už máme trochu spoždění.
Tady už se pokračuje. Tak honem přiložit tlapu k dílu...
I horní schodiště zdárně roste.
Zneužívání dětské práce? Ne - výchova trempského potěru...
,,Koukejte makat..."
,,Víš jak to bolí kladivem???"
Čas pokročil, dílo rostlo pod rukama, kamarádi pomalu ubývali a museli se odebrat ke svým domovům a i nám nezbylo, než zanechati budování a svištět na nádraží.
Chceme poděkovat všem, kdo přiložili ruku ke vzniku tohoto díla. Bylo nám ctí.
Mohli by jsme jmenovat konkrétní kamarády, ale to by bylo vážně na dlouho.
A přeci o jednom se zmíním.
Kamaráde Keciši - moc díky za tvou pomoc a za motorovou pilu, s jejíž pomocí nám šla práce rychleji od ruky.
Takže ještě jednou - díky všem.
Ať slouží dlouho a všem, kdo mají rádi Roverky jako my - trempové.
Svoboda Skotům i Roverkám
