1. listopadu 2010 v 12:10 | Ronny
Mac měl letní prázdniny a já začínal svoji zaslouženou dovolenou. Samozřejmě, že ty největší vedra tohoto léta jsem si užíval v práci, kde teplota dokázala vyšplhat pomalu až ke čtyřicítce.
Ale teď tu byla konečně dovolená a minimálně jeden týden vandrování.
No týden - nakonec se to smrsklo na dní pět a to ještě se štěstím.
Bylo pondělí 26.7.2010 a naše kroky nabraly směr nádraží a vlak nás už konečně odvážel k našim milovaným Roverkám.
Pravda - při přestupu jsme měli menší zpoždění, protože vláčku, co jezdí přes Roverky došla nafta.
Trasa našeho vandrování byla jednoduchá. Osa Zahrádky u Č. Lípy - Mšeno.
Koleje do našeho světa snů
Ze Zahrádek jsme zamířili do Holan kolem makového pole a rybníků. Před námi se prostíralo panorama majestátného otce Roverských hor a jeho menšího bratra.
Holany...
... a chrám slasti.
V Holanech jsme se zastavili v útulné hospůdce, abychom náležitě oslavili začátek vandru. Svijánky byly mňam a Mac si svou kofolu také vychutnával.
Dali jsme si malé papů a vyrazili na další cestu. Naším cílem byl Chudý hrádek - Poustka.
Byl jsem zvědav, jak to tam bude vypadat, protože jsem tam už hezkou řádku let nebyl.
Jeden čas jsme tam jezdili s partou šermířů a měli jsme snahu něco pro tento hrádek udělat.
Začali jsme ho čistit a pořádat tam bojové hry, ale vše je hlavně o lidech ...
Tolik k jednomu starému snu.
Vlhošť
Základna šutrošplhů v údolí Dolského potoka...
U staré vodárny v údolí Dolského potoka pod Poustkou se to vážně změnilo. Vodárna opravena, upravený plac kolem a lesní hospoda s udírnou. Tady to asi občas pěkně žije, když se sejdou horolezci. Skal a terénů na lezení tu je vážně dost.
...oheň nehoří a na čepu je sucho a pusto.
Jdeme dál ke starému hamru, který si přestavěl jeden vysloužilí důstojník na chalupu.
Jo toho tu ještě pamatuji. I když už chodil o francouzkých holích, pořád tu něco budoval.
Jednou jsme mu pomáhali stavět ohrazení pozemku a natahat dřevo na topení...
Tenkrát to tu vypadalo trochu jinak. Tak nějak více udržované. A hlavně cesta vedla kolem stavení a tráva bývala posekána. I ten smrk byl poloviční...
Jo a oficír měl výbornou slivovičku.
Memento - smrt je jediná životní jistota.
Pod Poustkou nabíráme vodu - do flašek i do kanad. Cesta už není co bývala.
Pomalu stoupáme do hradního příkopu a nad námi se objevují zbytky paláce.
Jsou slyšet hlasy nějakých lidí...
Hrad má své návštěvníky?
Ne. Na hradě nikdo není. To v prostoru bývalého předhradí se staví dětský tábor...
Odkládáme bagáž a beru Maca na prohlídku zbytků hradu a to i s náležitým výkladem. Během toho zjišťuji, že pořádek se tu moc neudržuje, ohniště jsou na více místech a nalézáme i stopy po divokých hledačích pokladů. Smutné.
Opět vzpomínám, jaké jsme měli plány na úpravu této zříceniny. To vše odnesl čas. Plány i kamarády...
I když se z nedalekého staveniště tábora ozýval zvuk motorové pily a řev pubescentů, rozhodli jsme se na hradě přenocovat. Tedy v prostoru příkopu.
Postavili jsme přístřech a po krátkém vyprávění, co všechno jsme tu na hradě dělali a jak jsme tu bojovali (to má Mac rád místo pohádek na dobrou noc) jsme se odporoučeli do země Limbu.
Jo Mac ten umí na vandru spát jak dub. Kdyby mu nad hlavou létaly tanky, tak ho asi těžko vzbudí...
Když se Mac dosyta vychrněl, tak jsme pokračovali směr Dřevčice. Bylo krásné a teplé počasí a na polích dozrávalo obilí a nad tím vším krajem bděl na stráži otec Roverek - Vlhošť.
V Drěvčicích jsme měli v plánu dokoupit nějaký proviant, abychom se mohli ve skalách potulovat trochu déle, ale krámek byl zrušený a právě si ho upravoval nový majitel.
Ještě štěstí, že přes silnici přebývá jeden ochotný pán, který nám prodal kousek píva a limošku.
To aby jsme nebyli tak zklamaní.
Po krátké zastávce jsme pokračovali do centrálních Roverek...
Roverská sosna na Martinské stěně...
...a cesta nad Martinou...
...Roverečky - Roverky ...
Šlapeme na Tisícák a pak dál...
Tisícák - bordel a zkáza. Snad se podaří toto místo upravit do původní podoby, kdy to tu bývalo príma...
Přesto si určité kouzlo toto místo uchovává...
...a z paměti se vynořují vzpomínky na dobu tenkrát...
...když jsem tu potkal spousty kamarádů i lásku. Jsou okamžiky, na které se nezapomíná.
Odpusť, prosím.
Obsazujeme kemp, všude je plno borůvek a tak si jich trochu natrháme - pověřuji Maca...
...ten se svědomitě připravuje a vyráží... (opravdu s nadšením.)
Necháváme věci na kempu a jdeme na návštěvu jiného blízkého kempu. Tam potkáváme kamarády s mladým potěrem. Chvíli se zdržujeme, dáváme si nabídnutý čaj (já i skotskou) a pak se vracíme na naše nocoviště. Mac konečně začíná se sběrem borůvek a já chystám večeři o dvou chodech. Jeden zdlábne junior a druhý je můj. Borůvky slouží jako dezert.
Slunce začíná zapadat a kraj si obléká zlaté roucho.
Les utichá a nad Roverkami je slyšet magická píseň usínání - ukolébavka zakletá v tajemných zákoutích skal.
Druhý den. Nad Roverkami hučí přelétávající letadla, ale kouzlo zůstává.
Po pozdní snídani ukončujeme okupaci kempu a vydáváme se dále po pomyslné čáře našeho přesunu Kokořínskem. Cestou se stavujeme na kempu, kam jsme na jaře nainstalovali nový rošt a pochvalně hodnotíme práci kamarádů, kteří zde provedli nutné úpravy a opravy. Snad to tu vydrží.
Radíme se kudy tudy cestička a nakonec se vydáváme do Dubé, abychom doplnili zásoby.
Cestou hodnotíme vzhled některých chalup krásného českého venkova.
A potom přichází zlomový okamžik. Konečně se našinec necítí tak opuštěn. Tak daleko od svých, tak daleko od domova...
Jeho veličenstvo SKOT a to dokonce náhorní...
...pro flák masa šel bych světa kraj. Kousek Skotska v Čechách. Dojemné...
Tak už se pohni otče. Tady se napojíme, nakrmíme, nakoupíme...
...jeden aby na něj pořád čekal. Mám žízeň a hlad.
Když jsme dorazili do Dubé, tak jsme nejprve nakoupili nezbytný žvanec a potom se zaparkovali na terásce jedné místní restauračky. Piví měli jako křen a segedýn byl jak od babičky. Jen Mac konstatoval, že coca . cola je hodně slabý odvar kofoly.
Po této milé zastávce se naše kroky vydaly směr Dražejov - nebo někam tam...
Dubá a v dálce Vlhošť.
To mám na tebe pořád čekat? Docela bych se někde vykoupal, tak pohni...
...hmm. Tady je to vo ekzém. A nedej bože vo vyrážku...
Krása, co se pomalu rozpadá.
Ukrytá krása, co pořád drží...
...řopík liběchovské příčky. Solidní jistota. Škoda, že nás tenkrát kámoši zradili.
LO.vz. 37 a Vvz. vz.66
Tady dneska spíme. Malý, útulný převis nad cestou. V noci sice Maca vystraší pištění myší, ale před deštěm nás ochrání spolehlivě.
Tak jsme nocovali pod převisem kousek před Dražejovem. V noci se dvakrát silně rozpršelo a jednou pištěla myš a jednou ječel Mac. Vono totiž není dvakrát příjemné, když vám nějakej myš piští přímo u hlavy. Pak tam byl ještě jezevec, ale tomu jsme byli buřt.
Pokračovali jsme kolem Dražejovské perly, přes Dražejov, Střezivojice (tam měli hospodu zavřenou) až na Dobřeň (tam měli taky zavříno, ale trpělivost se vyplatila) a potom jsme si to pelášili až na T.O. Bílé skály.
Cestou jsme se neopomněli obdivovat místním pamětihodnostem.
Dražejovská perla...
...a kaple v Dražejově.
Teda otče - když už se člověk doplazí k hospodě, tak je taky zavřená.
Bývalá kovárna účelně využita na chrám slasti - (nebo chlastu???)
Trpělivost i pívo (kofolu) přináší...
...a to blaho.
Srnče u cesty.
Macu šlapem. Koukám, že jsi to s tou kofolou trochu přehnal.
Chalupa na solární elektřinu.
Mizející kopec.
Skalní sklípek - loch. Tento je z roku 1777 a lidé ho využívali jako skladiště i jako úkryt.
Údolí Bílých skal.
Potlachoviště.
Totemy.
Kemp na Bílých skálách. Děkujeme za nocleh.
Skotové na Bílých skálách.
Přespali jsme v přívětivé náruči Bílých skal a vydali jsme se do Kokořínského dolu. Měli jsme v plánu nalézt nějaký ze zdejších kempů, ale nějak se ztratily z povrchu zemského. Pravda, co by člověk chtěl po tolika letech...
No tohle muselo být vydařené putování:-) Moc vám to s Macem na vandru sluší:-) Píšeš pěkně, budu muset Roverky taky už konečně prolézt a ne se plácat pořád jen kolem Křížku:-)